„Každý hlupák dovede hájit své omyly. Když však své chyby uznáte, cítíte se povzneseni a máte velikánskou radost.“ To řekl Andrew Carnegie, americký průmyslník, obchodník, podnikatel a filantrop. Moudrá slova, ale jen sebrat tu odvahu!

Jaká výročí v tomto týdnu uvidíte?

22. říjen 1928 – Radovan Kuchař († 30. 4. 2012)

„Nejkrásnější zážitky jsou prvovýstupy. Kdo nepoznal radost z vědomí, že leze místy, kudy ještě nikdy žádný člověk neprošel, že se drží záchytů, jichž se ještě nikdy nedotýkala lidská ruka, těžko pochopí, jak silné jsou to dojmy...“ To jsou slova Radovana Kuchaře.

V 50. a 60. letech minulého století patřil k našim nejlepším horolezcům. Lézt začínal v rodném Hruboskalsku, později si do lezeckého deníčku připsal zdolané velké stěny v Tatrách, Alpách, Pamíru i na Kavkaze.

O svých dobrodružstvích napsal knihu Deset velkých stěn. Na jeden z nejvýznamnějších počinů – zdolání zrádného alpského vrcholu Eiger – v ní vzpomíná: „Severní stěna Eigeru se nedá přirovnat k ničemu. Je ojedinělá, ohromná, zdrcující.“ Výstup prvního Čecha na tuto horu, na níž mnoho Kuchařových předchůdců přišlo o život, vylíčil v jedné povídce i Ota Pavel.

Ale život horolezce, to nejsou jen vysokohorské štíty. V šedesátých letech například pracoval na opravě střechy frýdlantského zámku, jak ukazuje archivní film. Konec špičkového horolezectví pro něj znamenal vážný úraz v roce 1965. Při tréninku u Mnichova Hradiště se vylomil úchyt, Kuchař spadl a zlomil si kost v kotníku.

Definitivní tečku za jeho kariérou udělalo to, že roku 1968 vylezl na věž liberecké radnice a vyvěsil tam černý prapor na znamení nesouhlasu s okupací naší země sovětskými vojsky. Poté mu komunisté zakázali jakýkoliv výjezd mimo socialistické státy.

PAN horolezec, spolehlivý, velkorysý a pracovitý člověk s vnímavou duší, si na osud nestěžoval, ani se nelitoval. Věnoval se svým koníčkům: měl rád historii a práci se dřevem. Letos by oslavil devadesátku.

24. říjen 1983 – † Miroslav Homola ( 25. 11. 1909)

Jeho domovským souborem byla Městská divadla pražská. Před kamerou ale začal sbírat zkušenosti už ve čtyřicátých letech minulého století a to překvapivě v rolích uhlazených milovníků. Z té doby pochází také jeho vlastní báseň, která vyšla v Kinorevue a předznamenává Homolovu budoucí kariéru komika. Jmenuje se Curriculum vitae a končí takto: „Čtenáři milý, autora si představ, jak, třeba oděn v moderním je fraku, ty verše fanfaronsky recituje a paroduje pana z Bergeracu, má velký nos, knír, hlavu dohola neb věz, že šprýmy tropí rád sám ze sebe si častokrát. Miroslav Dušan Homola.“

Smysl pro humor mu rozhodně nechyběl, jak vzpomínají jeho přátele a herečtí kolegové: „Byl to nesmírně vtipný člověk. Až nebezpečně vtipný! Vtip byl pro něj na prvním místě, zvláště v osobním životě.“ Aby se vyhnul svatbě, udal prý svou nastávající, že hodlá emigrovat. Nevěsta dokonce strávila několik hodin na policii. Vše se ale zavčas vyřešilo a veselka se stihla, byť na poslední chvíli.

Byl skvělý imitátor a oblíbený společník. Malá ukázka jeho humoru: „Moje dcera má nového koníčka. Tak jako někdo sbírá známky, ona sbírá pětikoruny. K vzteku je ale to, že je sbírá jenom u mě!“

26. říjen 1918 – † César Ritz ( 23. 2. 1850)

Říkali mu „Král hoteliérů – hoteliér králů“. Jeho jméno je synonymem špičkového servisu, luxusu a elegance.

Zakladatel nejvelkolepějších hotelů světa se narodil v malé vesničce Niederwald v srdci Švýcarska. Byl třináctým dítětem v pořadí, rodiče žili skromně a živili se chovem dobytka. Do školy malý César chodil jenom v zimě – když se oteplilo, musel hnát kozy na pastvu. V šestnácti se vydal za prací jednoho menšího hotelu. Místo výučního listu si však odnesl od svého šéfa zdrcující posudek: „Na hotelovou branži, hochu, zapomeň, ta vyžaduje talent a takt. Tobě Bůh nenadělil jedno ani druhé!“

Ale Ritz se nevzdal. Vyrazil do Paříže, kde se zrovna konala Světová výstava a po hotelovém personálu byla proto velká poptávka. Začíná od píky. Jako pomocný číšník přichází do kontaktu s „lepší společností“ – korunovanými panovníky, obchodními magnáty i slavnými umělci. Osudové je pro něj setkání s Augustem Escoffiérem, špičkovým kuchařem. Ten se stává Césarovým obchodním partnerem, i celoživotním přítelem. Svým jménem mu otevře nejedny dveře.

Díky vynálezu parní lokomotivy a zaoceánského parníku přichází do módy cestování. A Ritz rozhodne připravit tehdejší bohaté smetánce stejný luxus na cestách, na jaký je zvyklá z domova. A nejen to – navíc naprostou diskrétnost. Zakládá jeden hotel za druhým v těch nejlukrativnějších destinacích po celém světě. Jméno Ritz se stává značkou a spolehlivou zárukou kvality, a tak jsou manželé Ritzovi stále na cestách.

Šílené pracovní tempo si ale vyžádá krutou daň – stihnou ho těžké deprese. Ritz je sice na vrcholku kariéry, ale přesto ho trápí extrémní sebekritika. Nedokáže se zbavit pocitu, že v životě ještě nic nedokázal. Přichází první nervové zhroucení.

S diagnózou depresivní neurózy je hotelový magnát umístěn na nervovou kliniku ve Švýcarsku a poté do sanatoria, kde 25. října 1918 umírá.

28. říjen 2013 – † Ferdinand Havlík ( 17. 6. 1928)

Klarinetista, skladatel, dirigent divadelního orchestru, příležitostný filmový herec a spoluzakladatel Divadla Semafor Ferdinand Havlík prostě uměl mluvit hudbou.

Housličky, které dostal do ruky jako malý chlapec, vyměnil za dechové nástroje. Zamiloval si klarinet, založil vlastní kapelu, vystudoval konzervatoř a už tomuto nástroji zůstal věrný.

Hrával s různými kapelami, doprovázel známé zpěváky, hrál v kavárně Vltava nebo v hotelu Jalta. I když to v padesátých letech nebylo jednoduché, jeho doménou byl jazz a swing. Pak se potkal s Jiřím Suchým a bylo to osudové setkání. Havlík se stal kapelníkem vznikajícího Semaforu. Jeho orchestr hraje na drtivé většině klasických semaforských hitů a kapelníkova klarinetová sóla znějí v takových šlágrech jako Pramínek vlasů, Hluboká vráska nebo Píseň o rose. Znáte ho i z menších filmových rolí.

Ve druhé polovině šedesátých let se nepohodl s Jiřím Šlitrem v otázce dalšího hudebního směřování divadla a ze souboru odešel. Nouzi o práci však neměl. Znovu nahrával v rozhlase i gramofonových studiích. Po Šlitrově předčasné smrti se do Semaforu vrátil a kromě postu kapelníka převzal i úlohu dvorního hudebního skladatele. Jeho největším úspěchem byla dnes už legendární inscenace Kytice z roku 1972.

Hra na klarinet – tak jako u mnoha jiných hráčů na tento náročný nástroj – i u něj přinesla zdravotní komplikace: ve stáří trpěl bolestmi páteře. Do muzikantského nebe odešel před pěti lety.

Kdo to byl?

Pokud se alespoň trochu vyznáte ve výtvarném umění, s naší hádankou se příliš nezapotíte. Ptáme se vás na jméno malíře, kterého Francouzi považovali za jednoho ze svých nejvýznamnějších, přestože byl Čech, respektive Moravan.

Narodil se v Boskovicích a s výtvarným světem se začal seznamovat na sochařsko-kamenické škole v Hořovicích, pak pokračoval na Akademii, kde byl žákem mimo jiné Vojtěcha Hynaise nebo Františka Thieleho.

Byl členem Osmy, vystavoval a pak se rozhodl vyrazit do světa. I s manželkou přesídlil natrvalo do Paříže a brzy se prosadil, od roku 1919 vystavoval pravidelně v Salonu nezávislých. Tvůrčí úspěchy však kalily rodinné tragédie, přišel o malého synka a později také o manželku. Žil a maloval v Provence.

Na začátku padesátých let se vrátil do Boskovic. Původně chtěli zůstat měsíc, vzpomínky na mládí ale způsobily, že malíř přijal zpět československé občanství a rozhodl se pro trvalý pobyt. Po třinácti letech ho to ale tak silně táhlo do Provence, že neodolal. A tam také dokončil svou životní pouť.

Byl to malíř dvou krajin, které obě miloval.

V rámci pravidel soutěže může stejný opakovaně soutěžící divák obdržet cenu jen jednou za kalendářní rok.