„Humor je nejdůstojnější projev smutku,“ řekl Miloš Kopecký, geniální herec, který by se letos v srpnu dožil šestadevadesátky.

Jaká výročí v tomto týdnu uvidíte?

26. srpen 1968 – † Martin Frič ( 29. 3. 1902)

Patřil k zakladatelům české kinematografie. „Na place“ klidný, perfektně připravený, vždy věděl přesně, co chce.

Nejprve chtěl být pilotem, pak studoval UMPRUM, vystupoval v kabaretu Červená sedma a v Rokoku. Tam se seznámil s Karlem Lamačem a ten ho přivedl k filmu. Začínal jako herec v němých filmech. V osmadvaceti letech režíroval svůj první zvukový film: Dobrého vojáka Švejka se Sašou Rašilovem.

Počet filmů, který natočil, se blíží stovce – tím Martin Frič drží rekord mezi českými režiséry. A valná část z nich právem patří do zlatého fondu. Několikrát se objevil i před kamerou, například ve filmu Lelíček ve službách Sherlocka Holmese.

Ovládal celou řadu filmových profesí, vymýšlel i technické inovace. Spolu s kameramanem Ottou Hellerem jako první u nás například použili takzvanou „zadní projekci“. Během natáčení filmu Hej, rup! ovšem došlo k tragédii. Při slavné scéně s parním válcem zahynul jeden z komparzistů, bratr herečky Xeny Longenové, sám profesí divadelní režisér. Žaloba se opírala o předpis z roku 1885, podle něhož „parní válec nesmí jezditi tam, kde je více obecenstva“. Frič byl odsouzen k pěti měsícům vězení s podmínkou na dva roky a k povinnosti zaplatit všechny soudní výlohy. Byla to jedna z jeho nejtěžších životních i profesních krizí. Další byla smrt jeho manželky, herečky Suzanne Marwille, s níž vyženil dvě dcery Martu a Evu.

Bavil diváky, ač bojoval s depresí, rakovinou, nařčením z kolaborace, a také s komunisty, kteří mu za Císařova pekaře dali „distanc“. Poslední záznam v jeho osobním diáři je z 21. srpna: datum je propisovací tužkou zatrženo a označeno křížem.

Zemřel kvůli ruským tankům: ne sice pod jejich pásy, ale z rozhořčení si sáhl na život – pomocí alkoholu. Dobře věděl, že se ho nesmí ani dotknout, lékaři ho varovali, že ho může zabít jediná sklenka. Po vpádu vojsk si otevřel uschovanou lahev koňaku – za pět dní byl mrtev. Bylo mu šestašedesát let.

30. srpen 1903 – Jožo Nižnánsky († 7. 3. 1976)

Dočetla jsem se, že Jožo Nižnánsky je pro Slováky stejně významný autor jako pro Francouze Alexander Dumas. Zajímavé! On sám považoval Dumase za svůj vzor. Že vám to jméno není povědomé? Nepochybuji o tom, že jeho nejslavnější román znáte.

Narodil se 30. srpna 1903 v Brestovanech, malé vesničce v okrese Trnava. Jeho otec byl dozorce na železnici a rodinu taktak uživil. Jožo chtěl studovat práva, ale ze školy odešel dřív, než ji dokončil. Nebylo zbytí, musel si vydělávat na živobytí. Novinařinou. A dařilo se mu. Až do začátku 2. světové války byl redaktorem deníku Agrární strany Slovenská politika, kde uveřejnil většinu svých románů na pokračování. Románový příběh o sadistické hraběnce Alžbětě Bathory, která krutě mučila své služky a koupala se v jejich krvi, protože jí jakási vědma poradila, že jenom tak si uchová mládí a krásu, byl druhý v pořadí. A stal se snad největším slovenským bestselerem všech dob. Historici se ovšem dodnes přou o to, jak to s Čachtickou paní bylo doopravdy – co je pravda a co pouhá fikce.

Další úspěšný příběh z historie napsal Nižnánský rok nato – Dobrodružství Mórice Beňovského. Ti dříve narození si určitě vzpomenou na televizní československo-maďarský seriál Vivat, Beňovský z roku 1975 o slovenském rodákovi, dobrodruhovi a cestovateli, který se stal madagaskarským králem. Titulní postavu v tomto na svou dobu mimořádně výpravném seriálu hrál nezapomenutelný Jozef Adamovič.

Nižnánský dlouhá léta působil v různých nakladatelstvích, kromě historických próz psal také poezii a překládal z ruštiny, němčiny, francouzštiny a maďarštiny. Jeho čtivé a napínavé příběhy, v nichž najdete zápas dobra a zla, hrdinství a zbabělosti, by měly mít určitě svoje místo v každé knihovně.

31. srpen 1933 – † Theodor Lessing ( 8. 2. 1872)

Je teplý letní večer – 30. srpen roku 1933. Okno ve druhém patře mariánskolázeňské vily Edelweiss svítí. Za psacím stolem navzdory pokročilé hodině stále pracuje jedenašedesátiletý muž. Po ukradeném žebříku stoupají dva všehoschopní ničemové. S vidinou odměny vmžiku provedou špinavou práci.

Muž, jehož příběh vám chceme vyprávět, se jmenoval Theodor Lewy. Německý filozof, psycholog a novinář židovského původu. Z obdivu k německému filozofovi Gottholdu Ephraimu Lessingovi přijal jeho příjmení. Největší proslulost získal knihou Židovská sebenenávist z roku 1930. Byl ostrým odpůrcem německého prezidenta Paula von Hindenburga. Po nástupu nacistů k moci opustil vlast a uchýlil se do Československa, jediného zbývajícího ostrůvku demokracie v neklidné střední Evropě. Po krátkém pobytu v Praze se odstěhoval do Mariánských Lázní. „Z mírového spisovatele jsem se stal uprchlíkem. Za to, že jsem ještě naživu, vděčím několika laskavým přátelům. Jsem Němec a chci jím zůstat, jsem Žid a chci jím zůstat, jsem socialista a chci jím zůstat. Bojuji za spravedlnost proti své vlastní zemi, kterou miluji.“

Jak si možná pamatujete z filmu Výstřely v Mariánských lázních, nacisté vypsali na nepohodlného exulanta odměnu 80 000 marek. Osud vzali do svých rukou dva chladnokrevní henleinovci. Měli přesnou mušku, profesorovi nebylo pomoci. Vrahové hbitě zmizeli za německými hranicemi, kde byli veřejně oslavováni a velebeni dokonce samotným ministrem propagandy Goebbelsem. Slíbenou odměnu dostali. 3. září mnohatisícový dav doprovodil Lessinga na mariánskolázeňský židovský hřbitov.

31. srpen 1913 – Rudolf Margolius († 3. 12. 1952)

V roce 1941, to mu bylo osmadvacet let a byl čerstvě ženatý, byl deportován do koncentračního tábora. Nejprve Loďž, pak Osvětim, Dachau... Podařilo se mu ale přežít. Když se k táboru přiblížila fronta, byl z Dachau vypraven pochod smrti směřující k rakouským hranicím. Vybrali do něj i Rudolfa. Hned první noc utekl s několika dalšími vězni do lesa. Kdyby zůstal, čekal by ho stejný osud jako všech 6700 vězňů – na příkaz Himmlera byli všichni postříleni.

Po válce se shledal se svou ženou Hedou, která stejně jako on koncentrák přežila jen zázrakem. Ovlivněn hrůznými zážitky v ghettu, kde zahynuli jeho rodiče a příbuzní, se rozhodl vstoupit do KSČ. Své poslání viděl v budování nové, spravedlivé společnosti, v níž nebude útlak, chudoba, ale ani antisemitismus. Po únoru 1948 přijal funkci náměstka ministra zahraničního obchodu – řídil sektor obchodu s kapitalistickými zeměmi.

Co se nepovedlo nacistům, to zvládli komunisté. JUDr. Rudolf Margolius byl 10. ledna 1952 v rámci stranických čistek zatčen a souzen ve vykonstruovaném procesu s generálním tajemníkem KSČ Rudolfem Slánským. Obvinilo ho z členství v „protistranickém spikleneckém centru“ a ze spojení s americkým imperialismem přes světový sionismus. Po měsících fyzického a psychologického nátlaku od sovětských poradců a StB byl donucen podepsat falešné doznání. O rozsudcích smrti pro jedenáct ze čtrnácti obžalovaných se rozhodovalo v Moskvě a na ÚV KSČ. Na konci listopadu padl verdikt.

Den před popravou, večer 2. prosince 1952, přivezli jeho ženu Hedu na Pankrác, kde jí dovolili Rudolfa naposledy vidět. Dostali několik minut. Seděli proti sobě za hustou sítí z drátěného pletiva. Nemohla se dotknout jeho ruky, nesměla mu ukázat fotografii malého syna... Život Rudolfa Margolia se uzavřel ve věku 39 let.

Kdo to byl?

Poslední příspěvek v sobě jako vždy skrývá hádanku. Pro hudební pamětníky nebude vůbec těžká.

Jeho otcem byla legenda českého swingu a později dechovky. Otec, rodák z Mostu, se v Praze vyučil číšníkem a zpočátku se rozhodoval mezi řemeslem a fotbalem. Nakonec ale zvítězila jeho další láska – hudba. Zpíval v kabaretech, po kavárnách, v lidových operetách.

Pokud znáte jméno otce, pak znáte i jméno syna, které máte správně určit: jsou stejná. A stejná je i jejich profese. Syn si ovšem zvolil jiný žánr – stal se jedním z idolů osmdesátkového popu.

Vystudoval zpěv a kytaru na Pražské konzervatoři, pak se vrhl do šoubyznysu. Zpíval se skupinou Maximum Petra Hanniga, později si založil vlastní skupinu Magnet. Po roce 1989 založil agenturu, která produkovala zábavné pořady pro děti a seniory.

Zemřel předčasně, 29. srpna 2003 ve věku 48 let na Parkinsonovu nemoc. Jeho otec, nestor českých zpěváků, ho přežil o celých třináct let. Dožil se krásné šestadevadesátky.

V rámci pravidel soutěže může stejný opakovaně soutěžící divák obdržet cenu jen jednou za kalendářní rok.