„Chcete-li se dozvědět, co si žena skutečně myslí – což je mimochodem vždycky nebezpečné – dívejte se na ni, ale neposlouchejte ji!“ prohlásil Oscar Wilde.

Jaká výročí v tomto týdnu uvidíte?

15. červenec 1988 – † Jan „Felix“ Brzák ( 6. 4. 1912)

Houževnatý sportovec, několikanásobný držitel olympijského zlata v kanoistice, učitel i stavitel lodí. To byl Jan Brzák, přezdívaný Felix, a to podle jeho oblíbené postavičky Kocoura Felixe.

Svou první velkou výhru slavil v pouhých sedmnácti letech, kdy na mistrovství republiky dobyl zlato spolu se svým parťákem Vladimírem Syrovátkou. Mimochodem tento závod vyhrál pak ještě třináctkrát.

Od té chvíle byl k neporažení. Sbíral jednu medaili za druhou. V roce 1936 vyhrál zlato na Olympijských hrách v Berlíně, kam byla kanoistika zařazena vůbec poprvé v historii olympiády! O dva roky později na mistrovství světa ve Švédsku zlato obhájil.

Jenže pak přišla válka a olympijské hry se nekonaly ani v roce 1940 ani v roce 1944. Felix ve svých nejlepších letech závodil jen na domácím poli. I po celá válečná léta dřel a v roce 1948 získal na olympiádě v Londýně další zlato, tentokrát s Bohumilem Kudrnou. Po množství dalších úspěchů zakončil svou kariéru na olympiádě v Helsinkách stříbrnou medailí v krásných čtyřiceti letech.

V pozdějších letech učil, zahrál si ve filmu V proudech, natočil dokument Česká škola kanoistiky, a protože byl vyučený truhlář, lodě dokonce sám stavěl. Komunistická strana jej nelenila představovat i jako vzorného úderníka, když chvíli pracoval i na stavbě silnice u Slapské přehrady. Paradoxně se tak podílel na zkáze svých milovaných Svatojánských proudů.

Je až s podivem, že jeho jméno není zvučnější. Vždyť za svůj život nasbíral 11 světových medailí, z toho 5 zlatých. A to není málo!

18. červenec 1988 – † Nico ( 16. 10. 1938)

Nico, to byl pseudonym modelky, herečky, zpěvačky a všestranné muzikantky jménem Christa Päffgen.

Pocházela z Kolína nad Rýnem. Její rodina byla chudá, a tak musela Christa brzy začít pracovat. Její taktika „vyčkávat před obchodním domem, až si jí někdo všimne“ se překvapivě vyplatila a Christa získala práci fotomodelky.

V sedmnácti letech, to už si říkala Nico podle režiséra Nica Papatakise, odjela do Paříže, objevila se v několika televizních reklamách, a v roce 1959 dostala malou roli, zato ve velkém filmu Sladký život Federica Felliniho.

Z její aféry s hercem Alainem Delonem se narodil syn Ari, kterého Nico vychovávala jen krátce a brzy jej adoptovali Delonovi rodiče, ačkoliv sám Delon otcovství nikdy veřejně nepřiznal.

Nico se přestěhovala do New Yorku a hned zapadla do centra dění všeho a všech, kteří tvořili slavnou éru tzv. „zlatých šedesátek“. Bob Dylan ji seznámil s pop artovým králem Andym Warholem, který ji obsadil do některých ze svých experimentálních filmů.

Přivedl ji také k legendární rockové kapele Velvet Underground, které tehdy dělala manažera. S tou nějaký čas vystupovala jako zpěvačka. Později se vydala na sólovou dráhu. Jedno léto prožila s Jimem Morrisonem, charismatickým leadrem další kultovní kapely The Doors. Prý jí poradil, aby do svých textů promítala své sny. Díky tomu si další písně psala převážně sama.

V roce 1985 Nico se svou doprovodnou kapelou The Faction navštívila i Československo. Za zády režimu se tehdy podařil neuvěřitelný kousek - tajný koncert v hospodském sále na předměstí Brna. Druhý koncert v Praze sice proběhl, ale byl prozrazen a do kulturního střediska Opatov vtrhla StB. Organizátoři byli zatčeni a propuštěni ze zaměstnání.

Nico byla skutečnou femme fatale, mysteriózní a velice okouzlující ženou, a také heroinovou královnou. Za svůj krátký, zato bouřlivý život spolupracovala s mnoha významnými umělci, vydala 7 studiových alb a inspirovala řadu dalších muzikantů. Zemřela v necelých padesáti letech po nehodě na kole na svém oblíbeném ostrově Ibiza.

19. červenec 1923 – Stella Májová († 5. 11. 2009)

Víte, která herečka hrála princeznu Zpěvanku ve slavné pohádce Byl jednou jeden král? Jak by ne! Byla to přece Stella Májová.

Narodila se v Havlíčkově Brodě. Od dětství se projevoval její hudební i pohybový talent, tančila, hrála na klavír a později účinkovala s místními ochotníky.

Ačkoli se na zkoušky připravovala, na konzervatoř nenastoupila, protože dostala svou první roli ve filmu Miroslava Cikána Příklady táhnou. Ve svých šestnácti letech tak ztvárnila nezapomenutelně roztomilou vnučku Jarmilku, a to po boku Nataši Gollové a Jana Pivce.

Brzy měla na kontě spoustu dalších filmových rolí. Nezahálela, brala hodiny zpěvu a vystupovala v divadle Oldřicha Nového. Během války, kdy se všechna divadla uzavřela, byla totálně nasazena do továrny na léky v pražských Modřanech.

V padesátých letech zářila na prknech Divadla na Fidlovačce, kde se představila v řadě krásných rolí, třeba v Polské krvi nebo ve Vinobraní. Role Zpěvanky jí přinesla angažmá v Divadle Satiry a později v Městských divadlech pražských.

Osobní život začala smutně. První snoubenec jí zemřel na tuberkulózu, s prvním manželem se brzy rozvedla, prý kvůli nesnášenlivé tchyni. Štěstí přišlo až napotřetí. S partnerem Jiřím žila skoro 25 let. A největší štěstí přišlo zřejmě až po revoluci. Sblížila se s českým emigrantem Jaroslavem Mrázem a přestěhovala se s ním do Kalifornie, kde po jeho smrti už zůstala.

Pracovala potom v second handu – nepotřebovala peníze, ale chtěla být mezi lidmi. Byla nezdolná, přes zdravotní potíže do poslední chvíle řídila, a prý byla vášnivou hazardní hráčkou.

Zemřela po krátké nemoci ve věku osmdesáti šesti let a přála si být rozprášena spolu se svým manželem a dvěma psy. V její pozůstalosti se prý našla sbírka vlastních aktů.

21. červenec 1973 – † Eliška Vozábová ( 26. 6. 1874)

Skoro stoletá lékařka! To je důkaz, že ne každá kovářova kobyla chodí bosa. Asi bychom o téhle úžasné dámě nic nevěděli nebýt jejího strýce Justina Václava Práška, nadšeného orientalisty a učitele například Bedřicha Hrozného. Ten mladou Elišku přesvědčil, aby nastoupila na Soukromé dívčí gymnázium spolku Minerva, které v Praze otevřela Eliška Krásnohorská. Ta měla také velkou zásluhu na tom, že na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze mohly dívky studovat medicínu.

A medicínu si podle svého vzoru Florence Nightingale vybrala i Eliška Vozábová. V té době v českých zemích působily jen dvě lékařky, které získaly své tituly ve Švýcarsku. Eliška absolvovala jako šestá lékařka v Čechách. Po období praxí a stáží se stala vedoucí sérologické laboratoře a zabývala se výzkumem tuberkulózy. V roce 1914 byla jako první žena v Rakousko-Uhersku klinickou asistentkou. Později působila na dermatovenerologické klinice.

Odchod mužů do první světové války měl alespoň jednu světlejší stránku – v medicíně získaly ženy nejen uplatnění, ale také respekt a důvěru. Eliška se pomalu stávala známou kapacitou. Kladla velký důraz na reformy ve zdravotnictví, zejména porodnictví, konkrétně na vzdělání porodních asistentek, takzvaných porodních bab. Řešila zlepšení systému zdravotních pojišťoven a také beztrestnost potratů! Významná byla i její činnost publikační. Podnikala také studijní cesty do zahraničí.

Od roku 1922 se pak soustředila na svou praxi a stala se vyhledávanou pediatričkou a gynekoložkou. Byla pečlivá a laskavá lékařka, propagovala emancipaci žen, hygienu a prevenci pohlavních chorob nebo alkoholismu. Určitě s potěšením sledovala, že kolem roku 1928 působilo v českých zemích už skoro 600 lékařek!

V roce 1954, ve svých osmdesáti letech, byla doktorka Vozábová vyznamenána Řádem práce. O čtyři roky později svou praxi ukončila, ale nadále zůstávala ve styku s kolegy a mediky a rozdávala dobré rady.

Zemřela necelý rok před svými stými narozeninami.

Kdo to byl?

Věhlasný Formanův film Hoří, má panenko! ani nemusíme představovat. Ale víte, kdo je autorem textu písně, která na hasičském bále zazněla?

Narodil se 6. února 1926 v Praze. Patřil k velké rodině umělců, napovím, že jeho bratranec byl také textař, matka byla zpěvačka a violoncellistka.

Během druhé světové války pracoval v odboji orientovaném na Londýn, za což byl krátce po válce vyznamenán, ovšem po převratu potrestán. V roce 1945 vstoupil do strany, ale po Únoru z ní zase vystoupil, když měl podepsat vyloučení svých kamarádů ze školy. Za to byl vyloučen i on a musel pracovat jako dělník v cihelně a šroubárně, učitel tělocviku, správce stadionu, horník nebo tavič.

Po roce 1968 byl označen za kontrarevolucionáře a vyhozen i z kovohutí, kde pracoval. A tím soudruzi značně pomohli rozkvětu kultury. Začal se totiž naplno živit jako textař. Spolupracoval s TOČRem, orchestry Karla Vlacha i Gustava Broma, se zpěváky jako byli Milan Chladil, Yveta Simonová, Karel Hála, Waldemar Matuška, Eva Pilarová a mnohými dalšími.

Od roku 1975 se věnoval hlavně tvorbě pro pěvecké sbory. Z jeho veršů vzniklo na 130 cyklů a více než 200 písní!

Společně s předními výtvarníky, například s Radkem Pilařem, vytvořil 22 knížek pro děti plných vtipné a hravé poezie. Některé knihy byly i zhudebněny, třeba Petr Eben se, jak je jeho zvykem, roztomile ujal díla Elce Pelce Kotrmelce.

Tvorbě se věnoval do pozdního věku. Zemřel 15. července 2013 v úctyhodných sedmaosmdesáti letech.

V rámci pravidel soutěže může stejný opakovaně soutěžící divák obdržet cenu jen jednou za kalendářní rok.