Pěstouni jsou náhradní rodiče, kteří dobrovolně vymění bezstarostný život a vlastní pohodlí za starosti a péči o svěřené děti. Kde však začíná a končí míra trpělivosti, lásky a tolerance, kterou do své výchovy vkládají? Režie M. Dvořáček
Karel je čtyřicetiletý gay. Adoptivní rodiče si jej přinesli domů jako miminko a své vlastní dceři tak dopřáli bratra. Karel na své dětství vzpomíná rád do chvíle, než mu v osmi letech zemřel adoptivní otec. Uvědomuje si, že od té doby to s ním měla maminka těžké. Chyběla mu pevná otcovská ruka, zkoušel, co maminka vydrží, a protože několikrát překročil únosnou mez, prošel si dětským domovem, diagnostickým ústavem i kriminálem. Několikrát doma dostal novou šanci, ale byl nepoučitelný a skončil na ulici. Nebýt jeho partnera, který mu uvěřil, že se už dostatečně poučil a chce se chovat a žít sociálně, neví, kde by dnes byl. Rád by o svém novém, lepším životě přesvědčil i svou adoptivní maminku.
Nikola jako dítě prožila situace, na které nechce vzpomínat. Sama však říká, že i přes všechny tyto hrůzné zážitky měla v životě velké štěstí. Štěstí na pěstounskou rodinu, do které přišla jako dvanáctiletá slečna z dětského domova. Návyky i představy o životě měla velmi naivní a teprve v rodině se naučila režimu, vztahům k novým rodičům a sourozencům a rozlišovat, jaké hodnoty jsou životně důležité. Pěstouni, stejně jako všichni rodiče, chtějí ve většině případů pro své děti to nejlepší, ale Nikola neslyšela, co slyšet nechtěla, a rozhodla se žít život podle vlastních představ. Její představy se ale minuly s realitou. Trvalo šest let, než Nikola pochopila, co znamená mít dobrou rodinu.