„Nejkrásnější na světě nejsou věci, ale okamžiky.“ To řekl Karel Čapek.

Jaká výročí v tomto týdnu uvidíte?

19. červen 1898 – Jan Kříženecký otevřel Pavilon českého kinematografu
19. června před sto dvaceti lety otevřel nedostudovaný architekt Jan Kříženecký v pražské Stromovce v rámci Výstavy architektury a inženýrství Pavilon českého kinematografu. Pražané tak mohli shlédnout první české filmy. První z nich ukazoval záběry ruchu na dnešním pražském náměstí Míru.

Kinematograf se k nám dostal z Francie už tři roky po své pařížské premiéře. Agenti bratří Lumiérových se se zázračnou bedýnkou rozběhli po Evropě a dorazili i do Prahy. A jedním z prvních diváků byl v pražském hostinci U saského dvora právě Kříženecký.

Na první pohled nenápadný a neprůbojný mladík zahořel vášní pro fotografii. Pracoval na stavebním úřadu města Prahy a dostal za úkol pořídit fotodokumentaci starých a historicky cenných domů, ulic a dalších památek pro jejich soupis před likvidací v rámci asanace staré Prahy. Celkem nafotil skoro čtyři tisíce snímků. A když zjistil, že statické obrázky mohou obživnout, už ho nic nezadrželo. Sehnal peníze, pořídil si kameru přímo z Francie a založili první českou výrobnu filmů.

Negativy zprvu posílal do Lyonu, později si je vyvolával sám – doma ve vaně. Sušil je ve větru na pavlači. Díky jeho dokumentárním filmům však přece jen zůstalo zachováno ztracené kouzlo Prahy na přelomu 19. a 20. století.

Pro Pražany byly Kříženeckého filmy něco jako zjevení! V říjnu se brány výstavy zavřely, Kříženecký ale filmu zůstal věrný, přestože jeho další filmové projekty se ekonomicky zrovna nevyvedly. Ať tak či tak, právě díky němu jsme se stali šestou zemí na světě, kde se začalo s filmováním.

19. červen 2013 – † Filip Topol ( 12. 6. 1965)

Pocházel z rodiny, která měla blízko k umění – jeho otcem byl dramatik Josef Topol, dědečkem spisovatel Karel Schulz a starším bratrem básník a spisovatel Jáchym Topol; a také k disentu – v necelých třinácti letech se svými spolužáky dělal předskokana Plasticům na Hrádečku u Havlových. Tak vznikla skupina Psí vojáci. A taky Topolova permanentní honička s estébáky.

„Jsem tady, nevím na jak dlouho, musím umřít, nevím kdy, putuji a nevím kam," zpíval. „Byl jsem úplně vyřízený z komunismu... Chtěl jsem psát tak temnou hudbu, že si z ní všichni komouši podřežou hrdla," vzpomínal po letech Topol, pro kterého se za minulého režimu zakázaní Psí vojáci stali osudem. Jak režim řezal disidenty, tak mu to Topol vracel skrz klavír.

Žiletky se proslavily natolik, že podle nich Zdeněk Tyc natočil film a Filipa Topola obsadil do hlavní role.

Sebedestruktivní životní styl si ale brzy začal vybírat svou daň. Jeden z nejcharismatičtějších českých rockových hudebníků prodělal řadu operací, lékaři mu odebrali polovinu slinivky...

Poté se mu naštěstí podařilo opustit své alter ego odevzdaného opilce jménem Kilián Nedory a vrátit se do života. Ponořil se do klasické hudby, studoval Bacha, Beethovena a Mozarta, hrál na varhany variace na jejich skladby.

Psí vojáci naposledy koncertovali 25. května 2013 v Amsterdamu. Necelý měsíc nato napravený bouřlivák Filip Topol zemřel. Bylo mu osmačtyřicet let.

21. červen 2003 – † Leon Uris ( 3. 8. 1924)

Řekli byste, že jeden z nejvýznamnějších americko-židovských spisovatelů Leon Uris nikdy nedokončil ani středoškolské vzdělání, protože třikrát propadl u zkoušky z angličtiny? Jak je vidět, máte-li talent, můžete se proslavit i bez papíru na vzdělání!

Příjmení Uris je odvozeno z hebrejského Yerushalmi – muž Jeruzaléma. Než Leonův otec přišel po 1. světové válce z Polska do USA, strávil rok v Palestině. Právě tam Uris čerpal náměty při psaní svého bestseleru Exodus.

„Každá generace Židů od pádu druhého chrámu byla zároveň požehnána i nucena dělat to, co bylo v jejich době nezbytné pro přežití našeho lidu. Byla nám dána historická úloha stát se nejstaršími hráči ve hře o přežití. Jsme opět povoláni, abychom se ujistili, že všichni Židé žijící v ohrožení, dostanou šanci na kvalitní život ve státě Izrael.“

O kariéře spisovatele snil od dětství. V šesti letech například napsal operetu o smrti svého psa. První článek, který mu otiskli v časopise, byl o fotbale. Nakladatelé jeho literární pokusy ale dlouho odmítali. Úspěch sklidil až románem Battle Cry u nás překládaný jako Válečný pokřik. Slibného románu si záhy všiml Hollywood. Následující Exodus se stal po Severu proti Jihu nejčtenějším románem v USA. Uris dva roky cestoval po Izraeli, mluvil s přímými účastníky, četl knihy, procházel si místa, o kterých potom psal. Zaznamenal tisíce svědectví o době, lidských osudech i o exodu Židů v devatenáctém a dvacátém století.

Urisovy knihy patří dodnes k nejžádanějším a nejprodávanějším publikacím na knižním trhu. A dařilo se mu i jako filmovému scenáristovi.

Leon Uris zemřel 21. června 2003 v New Yorku na selhání ledvin.

23. červen 1603 – Abel Tasman († 10. 10. 1659)

Nizozemský mořeplavec Abel Tasman pocházel z chudé rodiny, sám se naučil číst a psát a pak se stal námořníkem. Protože byl šikovný a pilný, brzy ho povýšili na kormidelníka a pak na kapitána. Byl výborný navigátor. Jeho lodi se vydávaly na dlouhé průzkumné plavby v Tichém oceánu. Měl v úmyslu najít „Ostrovy zlata“. To se mu sice nepovedlo, ale zato objevil ostrov v Jižní Austrálii, pojmenovaný po něm Tasmánie, a taky Nový Zéland.

Než k němu dopluli, bouře jeho lodí zmítaly po širém moři sem a tam, námořníky sužovaly kurděje, pomalu se začali smiřovat s tím, že ta strašlivá plavba nebude mít nikdy konec. Až najednou na obzoru uviděli obrysy vysokých hor. Na břehu už na ně čekala tlupa domorodců a vyhlížela tu podivnou blížící se loď. Domorodci se zprvu sice tvářili přátelsky, ale pak se na námořníky vrhli, čtyři z nich chytili, zabili a uspořádali velkou hostinu. Původní Maoři byli totiž kanibalové.

Tasman měl velké štěstí, že vyvázl živý. Na památku té strašlivé události nazval místo, kde přišel o své muže, Zátokou vrahů. Pak už jeho lodi upalovaly s větrem o závod dál podél pevniny Nového Zélandu, až do Batávie, dnešní Jakarty, hlavního města Indonésie. Tam Tasman žil jako vážený a zámožný obchodník až do smrti.

Kdo to byl?

Naše hádanka ukrývá jméno umělce, který byl členem skupiny zvané „Mocná hrstka“ – pětice nejznámějších ruských hudebních skladatelů období romantismu.

Narodil se 18. března roku 1844 v Tichvinu nedaleko Petrohradu do aristokratické rodiny jako syn gubernátora a co se týče hudebního nadání, jevil se jako zázračné dítě. Přesto jeho otec trval na tom, že se synek stane námořníkem. Ve dvanácti letech nastoupil v Petrohradu do školy pro námořní kadety, v osmnácti během skoro tří let na palubě zámořské plachetnice Diamant obeplul skoro celý svět, pak se ale vrátil domů a hudbu si už nenechal vzít. I když ani z námořnických povinností se ještě dlouho nemohl vyvázat. Začal učit na konzervatoři v Petrohradě a hlavně komponovat. Inspiraci hledal mimo jiné v lidové slovesnosti, především v pohádkách.

Přišel taky se zajímavým nápadem: každému tónu ve stupnici přiřadil určitou barvu – posluchač by tak měl vnímat hudbu nejen sluchem, ale i zrakem. Šeherezáda, Sněhurka, Sadko, Pohádka o caru Saltánovi, Zlatý kohoutek – to jsou díla, která neztratila nic ze svého půvabu ani pro současné posluchače.

Komická opera Zlatý kohoutek byla jeho vrcholným dílem. Předlohu našel u Puškina. V satiře útočící na nejvyšší moc ostře kritizoval dobové poměry v Rusku. Nekonečné hádky s cenzurou se táhly, a tak byl Zlatý kohoutek poprvé proveden až rok po skladatelově smrti.