„Najít správný směr, mezi opatrností a odvahou je to největší umění,“ mínil Tomáš Baťa.

Jaká výročí v tomto týdnu uvidíte?

5. červen 1878 – Pancho Villa († 20. 7. 1923)

Byl Francisco „Pancho“ Villa, vlastním jménem José Doroteo Arango Arám-bula, národní hrdina, nebo chladnokrevný bandita? Jeho osoba určitě nebyla tak černobílá, jak se o něm zpívá v oslavných písních.

Jisté je, že se nesmazatelně zapsal do historie Mexika. I ohledně jeho data narození panují rozpory. Vyrůstal v chudé rolnické rodině. Už v šestnácti letech byl psancem. Postupně se z něho stával obávaný loupežník. Postupně se svými přívrženci ovládli rozsáhlé území a zabavenou půdou obdarovávali drobné rolníky a vojáky.

Villa měl statnou postavu a velký knír. Ačkoliv nepil a nekouřil, nezřídka se uchyloval k násilí. Jeho teritoriem bylo severní Mexiko. Velkou část jižního Mexika ovládal Emiliano Zapata, kterému se také příčily sociální nerovnosti, kdy velkostatkáři vlastní většinu půdy, a požadoval pozemkovou reformu.

To se nezamlouvalo generálu Porfirio Díazovi, který stál v čele země. Ale problematiku s půdou nedokázal efektivně řešit ani Francisco Madero, jehož prohlášení proti autoritářské vládě Diáze je považováno za počátek mexické revoluce. I když byl Diáz svržen, v očích povstalců nedokázal naplnit své sliby ani Madero. Jednotlivé části Mexika, ocitající se v občanské válce, byly v podstatě pod vládou místních vojenských velitelů. Velitel revolučního vojska, Pancho Villa, se do historie zapsal i vpádem do Nového Mexika v roce 1916. Šlo tehdy o poslední bitvu cizích vojsk odehrávající se přímo na území Spojených států amerických.

Úlevou se pro Mexiko jevilo vyhlášení ústavy v roce 1917. Zapata i Villa se svou pověstí ovšem naháněli strach mexickým prezidentům. Zapatu zavraždili, pravděpodobně na příkaz prezidenta Carranzy v roce 1919.

Spekuluje se, že podobně, tentokrát za prezidenta Obregóna, byl o několik let později, v roce 1923, zavražděn i Pancho Villa. Mexičané na něj ale nezapomněli a připomínají si ho stále, o čemž svědčí četné pomníky a filmy.

5. červen 1928 – Tony Richardson († 14. 11. 1991)

Snímek Tom Jones získal čtyři Oscary, včetně nejprestižnějších kategorií: Film roku a režie, které se ujal britský filmový a divadelní režisér Tony Richardson.

Studoval anglický jazyk na Oxfordské univerzitě, kde se věnoval také divadlu. Poté pracoval na televizních inscenacích a psal také filmové kritiky. Spolu s dalšími mladými intelektuály patřil do hnutí Free Cinema. Tito tvůrci chtěli tvořit „svobodný“ film, který vyjádří režisérovy názory a vize. Začínali krátkými dokumenty. Spoluzaložil produkční společnost Woodfall Films. Mezi jeho nejpovedenější snímky kritici řadí Kapku medu, Osamělost přespolního běžce a již zmíněný film Tom Jones.

Tony Richardson byl ženatý se slavnou herečkou Vanessou Redgrave, která si zahrála v jeho filmu Útok lehké kavalerie.

S Vanessou Redgrave měli dvě dcery. Také známé herečky. Natashu a Joely Richardson. Manželství ale nevydrželo. Richardson byl pravděpodobně bisexuál. Později měl ještě jednu dceru z dalšího vztahu. Zemřel v třiašedesáti letech na komplikace spojené s AIDS.

6. červen 1948 – † Louis Lumiére ( 5. 10. 1864)

„Film je vynález bez budoucnosti,“ prohlásil kdysi Louis Lumière, který se svým bratrem Augustem patřil mezi první filmové tvůrce. Jeho výrok se, jak sám zjistil, nevyplnil.

Bratři Lumièrové pracovali v rodinné firmě na výrobu fotografického vybavení. Zároveň si však dali patentovat přístroj, nazvaný kinematograf, který byl kamerou, kopírkou a projektorem zároveň. Tím kinematograf dosáhl daleko praktičtějšího využití, než měly přístroje konkurence.

První komerční promítání uspořádali v prosinci roku 1895, v pařížském Grand Café. Tato událost se považuje za první veřejné filmové představení v historii.

Mezi krátkými snímky byl i vlak přijíždějící do nádraží. Někteří diváci křičeli a utíkali v panice, že do nich vlak narazí.

Louis Lumière byl režisérem, kameramanem a producentem v jednom. Jeho filmy zachycovaly realitu a jednalo se vlastně o krátké dokumenty. Natočil třeba dělníky vycházející z továrny. Nebo rodinnou snídani Augusta s manželkou a dítětem.

Významným se stal jejich první hraný filmový gag Pokropený kropič. Otevřel tak cestu nejen komediím, ale hranému filmu vůbec.

Jedním z velmi populárních prvních filmů byl komediální snímek, v němž účinkovali chlapec, muž a zahradní hadice. Brzy bratři Lumièrové otevřeli biografy v Londýně, Bruselu a Brooklynu, kde promítali filmy z celého světa.

7. červen 1958 – Prince († 21. 4. 2016)

Prince Rogers Nelson, byl ikonickým hudebníkem. Narodil se v americkém Minneapolisu, který mu byl domovem po celý život. I když se o něm mluvilo jako o velkém perfekcionistovi, nebránilo mu to v tvůrčí plodnosti. Během života vydal neuvěřitelných 39 sólových desek. Nebyl „jen“ zpěvákem, ale i skladatelem písní, producentem, multiinstrumentalistou, hercem a režisérem.

Film Purpurový déšť byl částečně inspirovaný Princovým životem. Za píseň k filmu obdržel Oscara. „Purple Rain“ patří mezi jeho nejpopulárnější skladby.

Mistrovsky hrál na kytaru. Princovy koncerty trvaly nezřídka i přes tři hodiny. Fanoušci obdivovali umělcův slavný hlas, kytarový um, ale i působivou vizáž a styl.

Skládal i pro jiné interprety. Originální umělec, držitel mnoha ocenění, jehož desky patří k nejprodávanějším, byl v pouhých 57 letech nalezený mrtvý. Podle lékařské zprávy šlo o předávkování opiáty.

Kdo to byl?

Tentokrát nás zajímá jméno muže, který platil za arbitra módy a elegance. Pověstný anglický dandy docílil obrovského vlivu. O přízeň a rady tohoto elegána stáli mnozí, ačkoliv jeho bonmoty bývaly velmi kousavé. Oblíbil si ho princ a budoucí král Jiří IV., který ho povýšil na kapitána svých husarských oddílů. Uhlazený muž ovšem armádu opustil, když měl být převelen do Manchesteru, kam se mu nechtělo. Jeho styl byl charakteristický zdrženlivou elegancí s omezenou paletou barev. Úpravou zevnějšku dokázal trávit hodiny denně. Fascinoval i takové velikány jako byl lord Byron. S princem se později rozkmotřil a jeho vášeň pro hazard ho přivedla do dluhů. Zanedbaný a duševně chorý v důsledku syfilis zemřel v charitativním azylovém domě ve francouzské Normandii, kam uprchl před svými věřiteli. Ještě mohu napovědět, že v Londýně se nachází jeho socha od Ireny Sedlecké.