ČT2

Na houby

28.5.2018 od 19:15 do 19:41

Zatímco hřibovité houby sbírá v České republice skutečně téměř každý, s lupenatými houbami bývají často na štíru i poměrně sběhlí praktičtí houbaři. Málokdo se v nich vyzná natolik, aby bezpečně dokázal odlišit druhy jedlé od nejedlých, či dokonce jedovatých. Než se však průvodci tata (Arnošt Goldflam) a kluk (Josef Polášek) vypraví do lesa, dovolí si důkladnou odbočku do mykologického oddělení Národního muzea, kde jim přední český vědec Jan Holec osvětlí taje mykologických sbírek. Věděli jste, že houby se pro vědecké účely suší a lisují do herbářů ne nepodobných herbářům rostlin? A že v herbářích Národního muzea mohou vědci zkoumat plodnice nalezené a nasbírané na našem území v 19. století či houby z mnoha exotických zemí?

Jan Holec je navíc vynikající vypravěč, který opět dokáže k houbám strhnout i tak odmítavého posluchače, jakého hraje Josef Polášek. V lese Jan Holec přiblíží mnoho druhů, které laici šmahem odbývají slovem "žabina". Barevnou krásou mezi nimi vyniká lakovka ametystová, elegantní bizarností zaujme špička žíněná a chuťově jsou přitažlivé nejrůznější druhy václavek, a to nejen známá, ale s jinými druhy často zaměňovaná václavka obecná. Václavkám také bude patřit závěr dílu, tata a kluk se pokusí o svoji verzi oblíbeného václavkového guláše.

Šupinovka kostrbatá
Šupinovku si někteří houbaři odnášejí v košíku v domnění, že se jedná o václavku. Vlastně není divu: šupinovka roste nejen na stejných místech jako václavka, ale i ve stejném období. Najdeme ji hlavně na podzim na živém i odumřelém dřevě listnáčů i jehličnanů, v hojných trsech a v hojném množství. Záměna za václavku navíc nemá žádné závažné důsledky, jediné, co se může houbaři stát, je to, že „václavkový“ guláš uvařený z šupinovek bude trošku tužší. V některých pramenech se také objevuje, že šupinovka může způsobit problémy v kombinaci s alkoholem – tato hypotéza sice nebyla doposud opakovaně ověřena, ale určitě bude lepší si na šupinovkovo-václavkový guláš pivo či víno odepřít.

Lakovka ametystová
Občas v lese můžeme narazit na houby, které jak polodrahokamy svítí z lesní zeleně. Krásou mezi nimi vyniká právě lakovka ametystová, jejíž nádherné zbarvení opravdu nejvíce připomíná poloprůsvitný ametyst. Asi málokterý laický houbař by se odvážil tuto zářivou houbu sebrat a dát do smaženice – lakovka ametystová je však kupodivu jedlá. Názory na její chuť se liší – někteří znalci ji doporučují macerovat v alkoholu a připravují z ní zajímavé omáčky. A dokonce se dá i sušit. Jiní houbaři říkají, že je to houba nevýrazná, která je vhodná maximálně do směsí s jinými houbami. Rozverněji založení houbaři také často soutěží v tom, kdo dokáže připravit barevně zajímavější smaženici a v takovém případě je lakovka ametystová opravdu nezastupitelná.

Lakovku najdete nejčastěji na podzim ve smíšených lesích, nádherně se vyjímá na zeleném mechu. Vzrůstem je to houba spíše menší, klobouky mají většinou kolem tří centimetrů v průměru a výška houby bývá kolem šesti centimetrů.

Václavka obecná
Medově hnědé kloboučky této parazitické houby si většina houbařů spojuje s koncem září: kolem svátku svatého Václava roste nejhojněji. První růstová vlna václavky však přichází už v létě, zejména je-li počasí chladnější. Pokud tedy přinesete václavku z lesa už o prázdninách, není to zdaleka taková anomálie, jak by se mohlo zdát. Václavky najdeme v mohutných trsech často na starých pařezech, nicméně napadá i zdravé kmeny stromů. A říká se že rozsáhlé podhoubí václavky v noci lehce světélkuje.

Václavka obecná je zaměnitelná za některé další druhy václavek a za šupinovky. Naštěstí se jedná o houby, které jsou také po úpravě jedlé. Kulinářské využití této houby je jasné: václavkový guláš jednoznačně vede! Je důležité si uvědomit, že syrová václavka obsahuje termolabilní jedy, které rozkládají červené krvinky. Nutná je tedy důkladná a dlouhá tepelná úprava, která jedy zničí, aniž by byly dotčeny výtečné chuťové vlastnosti plodnic.

Špička žíněná
Štíhlý pierot houbového světa. Drobná, nenápadná houbička po dešti ve stovkách plodnic tančící na jehličí. Zajímavé je, že nevyrůstá z půdy, ale přímo z jednotlivých jehlic, které pomáhá rozkládat. A druhá zvláštnost: za sucha se plodnice scvrknou, zkroutí, zdánlivě zmizí, ale přesto neodumírají. Stačí pak vydatná přeháňka, plodnice natáhnou vodu a opět jsou jich na jehličí stovky. Pro houbaře špička nemá žádný význam, jednak je příliš drobná a za druhé některé prameny uvádí, že je nejedlá, nebo dokonce mírně jedovatá. Přesto však má svou kouzelnou, neopakovatelnou krásu.

Špička obecná
Jedna z menších, přesto však znalejšími houbaři vyhledávaných hub. Sbírá se mj. také proto, že nejhojněji roste v červenci, kdy jiné oblíbené druhy hub mívají růstovou pauzu. Často se vyskytuje v rozsáhlých tzv. čarodějných kruzích. Bílý klobouk s příměsí barvy kávy s mlékem dorůstá jednoho až pěti centimetrů v průměru, v mládí má na řezu tvar sopečného kužele, v dospělosti bývá plochý s malým vystouplým hrbolkem uprostřed.

Roste na loukách a v zahradách na travnatém povrchu a vhodná je hlavně do bramboračky – pozor však, konzumují se pouze klobouky, třeň je příliš tuhý. Jak je to se záměnou? Soustředíme-li se na typické znaky, mezi něž patří ohebný, takřka gumový třeň, řídké lupeny a vůně s náznakem hořkých mandlí, je špička velmi dobře identifikovatelná. Houbař, který však špičku dobře nezná, by mohl do košíku omylem vložit některou jedovatou zvonovku, strmělku či vláknici. Proto by první sběry této houby měly vždy probíhat pod dozorem zkušeného mykologa!

Zdielať reláciu na Facebooku Späť na TV program
TOPlistTOPlist