Pokud jsme zdraví, máme práci a okolo sebe blízké, považujeme to za samozřejmé. Kristýna, Tereza a zejména Pavel by za tato, zdánlivě samozřejmá, štěstí dali cokoli. Režie M. Dvořáček
Kristýna vyrostla v adoptivní rodině. První roky společného soužití s rodiči a adoptivním bratrem byly šťastné, kdyby po pár letech neskončily rozvodem rodičů. Rodina se rozdělila na dva tábory, Kristýna i její bratr přilnuli každý k jednomu z rodičů. Kristýna se neuměla se situací vypořádat, utíkala ze školy i z domova, hledala pochopení, pohlazení, ale nikdy ho nenašla tam, kde ho očekávala. Dospěla tak po ústavech a dětských domovech. Dnes má svou rodinu, malého syna a ví, co je to zodpovědnost za dítě. Tím spíše potřebuje pochopit, proč se jí její biologická rodina vzdala. Konfrontace s ní byla pro Kristýnu dlouho noční můrou, přesto dnes přichází, aby svou minulost lépe pochopila a možná si i ujasnila vztah k adoptivním rodičům.
Tereza neměla nikdy žádného dědu. Jeden zemřel, než se narodila, druhého nezná. Snažila se od babičky a své matky zjistit důvody, proč tomu tak je, ale neřekly jí skoro nic. Buď cosi zastírají, nebo opravdu vědí málo. Ví, že děda měl později další děti, určitě syna, který je nevlastním bratrem její matky. Připadá jí škoda, aby měla pokrevní příbuzné, žijící možná někde poblíž, a neznala je.
Pavel prodělal v roce 2010 mozkovou mrtvici. Bylo mu tehdy 38 let a jediným okamžikem se mu bez jakékoli výstrahy zcela změnil život. Nejen ten fyzický, ale i citový a vztahový. Přišel o ženu i děti, své nejbližší, které miloval, o práci, kterou už patrně nikdy dělat nebude a zejména o smysl svého života, o jakékoli hezké vyhlídky. Před sebou má pouze druhý den a v něm nic důležitého, na co nebo na koho by se rád těšil. Se situací se vyrovnává těžko. Nebýt dvou lidí, pomýšlel i na nejhorší.