„Ti, které jsme s láskou uctívali, vlastně ani neumírají. Nic nekonají, nehovoří k nám, a přece, kdykoli si na ně vzpomeneme, cítíme, že nám hledí do duše, že schvalují nebo neschvalují naše počínání.“ To řekl Edmund Husserl slavný filosof, rodák z Prostějova, zakladatel moderní fenomenologie.

Jaká výročí v tomto týdnu uvidíte?

25. duben 1763 – Alois Klar († 25. 3. 1833)

Napadlo vás někdy, proč se místu na pražské Malé Straně pod Starými zámeckými schody říká Klárov? Možná se budete divit: nemůže za to žádná Klára, ale Klar!

Klárov své jméno úředně získal v roce 1922, ale už o devadesát let dříve zde Alois Klar založil Ústav pro zaopatřování a zaměstnání dospělých slepců.

Klar se narodil 25. dubna 1763 v severočeském Úštěku do vážené měšťanské rodiny místního primátora a obchodníka s chmelem. Brzy po Aloisově narození ale otec zemřel, navíc při velkém požáru přišla rodina skoro o všechen majetek. Ještě ke všemu se Alois v mládí těžce zranil a vinou toho ho po celý život provázely problémy s páteří. Jeho začátky tedy nebyly lehké. Na druhou stranu, možná právě proto získal mimořádný cit pro trápení druhých.

Začínal jako pedagog a katecheta na litoměřickém gymnáziu a roku 1806 se stal profesorem řečtiny a klasické literatury na pražské univerzitě. Mezi jeho studenty patřil i Karel Hynek Mácha! Zároveň se věnoval dobročinné činnosti a spolu s manželkou Rosinou založil v celé habsburské monarchii první (v Evropě osmé) výchovně vzdělávací zařízení pro zrakově postižené. Sám zde vytvořil vzdělávací systém a na začátku také řídil vyučování.

Klar si dobře uvědomoval, jak je důležité, aby se nevidomí mohli zapojit do běžného života a pokud možno se i sami uživit. Proto se jeho svěřenci učili nejrůznějším řemeslům.

Budova s velkou kaplí archanděla Rafaela, patrona nevidomých, byla dostavěna až po Klarově smrti. Zasloužil se o to jeho syn Pavel, který ironií osudu na konci života oslepl, a vnuk Rudolf. Budova sloužila slepcům až do poloviny 20. století, pak byla zdejší kaple využívána jako koncertní síň i jako skladiště. Jsou v ní pochování všichni tři Klárové – otec, syn i vnuk. Rod Klárů vymřel.

27. duben 1918 – † Jan Preisler ( 17. 2. 1872)

Obrazy plné smutku a melancholie maloval Jan Preisler.

„Jako by žil dvojím životem. Jedním, který zakoušel na své kůži a druhým vysněným. Nějaký podivný nevyslovitelný stesk vane z jeho obrazů, podobný, jako když se procházíme časně z jara v širém poli. Touha je hlavním obsahem Preislerova díla.“ Napsal malíř Otakar Nejedlý.

Od dětství byl samotář, bavilo ho pozorování přírody. Poprvé vzbudil pozornost svými výkresy v měšťanské škole v Berouně. Díky všímavému řediteli se později stal žákem Františka Ženíška. Projevoval se i literárně, psal úvahy do Volných směrů i básně.

Jeho díla zdobí také mnohé stavby: salonek v Obecním domě i nepřehlédnutelný dům ve Vodičkově ulici v Praze, říká se mu U Nováků. Až tudy půjdete, nezapomeňte zvednout hlavu.

Jaký byl Jan Preisler? Menší, silná postava, černý oblek..., nepůsobil bohémsky, sotva byste odhadli, že je to umělec, malíř. Byl málomluvný, do sebe uzavřený, rád chodíval po ulici sám s rukama za zády. Na druhou stranu byl nadšený cvičenec Sokola, tam si hledal i mužské modely, rád chodil i na fotbal – dokonce to i namaloval.

Vloni se obraz Preislerův Dívka v modrém na aukci výtvarného umění v Praze prodal za šestinásobek vyvolávací ceny: skoro osm milionů korun! Není divu. Řekněte, kdo by nechtěl takovou krásu vlastnit!

27. duben 1978 – založen Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných

Nespravedlivých, politicky ovlivňovaných soudních procesů v sedmdesátých letech přibývalo. Nehrozily sice už tresty smrti nebo doživotí, ale dlouholeté nepodmíněné tresty ničily životy nevinným lidem stále. A proto byl založen Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných – VONS.

To byl unikátní záznam z první povolené demonstrace u příležitosti Mezinárodního dne lidských práv 10. prosince 1988 na Škroupově náměstí v Praze. Cílem VONSu bylo nespravedlivé procesy monitorovat, informovat o nich veřejnost a také finančně i hmotně pomáhat odsouzeným a jejich rodinám.

Za svou činnost byla řada členů VONS různým způsobem postižena, nejznámější je soudní proces se šesti jeho členy v roce 1979. Už několik měsíců po vzniku VONS začala tajná policie na základě pokynu vedení ministerstva vnitra připravovat proti jeho členům plošný zásah.

Pro deset zadržených členů VONS se na několik dalších měsíců stala přechodným domovem cela vazební věznice v Praze-Ruzyni. Jejich stížnosti proti uvalení vazby a i proti jejímu prodlužování neměly úspěch. Petr Uhl, Václav Havel, Václav Benda, Otta Bednářová a Jiří Dienstbier byli odsouzeni v součtu na bezmála dvacet let odnětí svobody, Dana Němcová ke dvěma letům s podmíněným odkladem na pět let.

Sotva si dnes můžeme představit míru osobní statečnosti, s níž členové VONSu dokázali čelit zrůdnostem komunistického režimu, neměli bychom na ni zapomínat.

28. duben 1948 – Terry Pratchet († 12. 3. 2015)

„Život je proces, při němž zjišťujete, jak daleko můžete v tom či onom zajít, i když pravděpodobně i v hledání toho, jak daleko můžete v tom či onom zajít, můžete zajít příliš daleko.“ Poznali jste původce citátu? No jistě, byl to Terry Pratchett, autor Úžasné Zeměplochy, která ho proslavila po celém světě.

Britská královna ho povýšila do šlechtického stavu za zásluhy o literaturu, proto bychom mu měli říkat sir Terry. Jeho knížek se po světě prodalo kolem sedmdesáti milionů a stal se druhým nejčtenějším autorem ve Velké Británii. Kde pramenila jeho inspirace?

Pratchettova díla ze zeměplošského cyklu se objevila také v divadle. U nás je uvedlo Divadlo v Dlouhé, představení Pratchett dokonce při své návštěvě Prahy sám zhlédl.

Před deseti lety mu lékaři diagnostikovali zákeřnou a nevyléčitelnou nemoc – Alzheimerovu chorobu. Pratchett ji nesl statečně. Dokonce natočil televizní film o asistované sebevraždě nevyléčitelně nemocného muže. V otevřené osobní zpovědi zvažuje, jak by mohl ukončit svůj život a chce vědět, zda to bude s to udělat ještě před tím, než ho jeho nemoc přemůže. Nejvíc mu podle jeho slov pomáhalo přežít psaní.

Ukončeme vzpomínku na Teryho Pratchetta dalším z jeho nesmrtelných výroků: „Za každý zločin musí být někdo potrestán. Je-li to pachatel, tím lépe.“

Kdo to byl?

Naše hádanka bude jistě hračka pro všechny milovníky starších filmů i televizních inscenací. Máte určit jméno známého herce. Byl urostlý a měl okouzlující tvář. Patnáct let hrál milovníky a hrdiny – a byla jich pěkná řádka.

Pocházel z Jižních Čech. Po vystěhování rodiny z pohraničí žil poblíž Prahy. Na začátku okupace tajně odešel z gymnázia ke kočovné herecké společnosti. Pak působil v divadlech v Pardubicích, v Praze a v Kolíně. Svou cestu k filmu popisuje takto: „Za Protektorátu, cestou do divadla na zkoušku, jsem potkal žebráka. V kapse jsem měl poslední dvě pětikoruny. A tak jsem mu jednu z nich hodil.“

K filmu ho nakonec vzali všema deseti – žebrák mu tedy přinesl štěstí. Jak ale herci přibývalo let (a asi i kilogramů), vypadl ze škatulky krasavce a začal zjišťovat, že zájem režisérů jaksi opadá. Pak se ale prosadil a hrál dál v mnoha menších, zato neméně výrazných rolích.

Nebyl žádný morous. Kam vstoupil, tam byl vítán pro svou stále usměvavou tvář a smysl pro humor. Do soukromí si nahlížet nenechal – rozhovory s novináři odmítal. S noblesou, ale rázně.