Miroslav Etzler – divadelní, filmový a televizní herec, který na televizní obrazovce vytvořil téměř 50 rolí. Objevil se ve filmech např. Díky za každé nové ráno, Čas sluhů, Mazaný Filip, Jak se rodí krokodýli či Bestiář. Diváci ho nyní mohou vidět mj. v Divadle Bolka Polívky ve hře Mindgame – Líbezné vyhlídky. Do povědomí se dostal i díky seriálovým rolím. Na rozdíl od jiných se za tuhle práci rozhodně nestydí a netvrdí, že ji dělá jen proto, aby zaplatil hypotéku. „Nikdy jsem moc dobře neporozuměl tomu, proč někteří lidé v mé profesi říkají: „Tu práci dělám pro peníze.“ Já ji taky dělám pro peníze, protože se potřebuju nějak živit, ale nikdy – a to podtrhuju – nikdy jsem nevstoupil do žádného projektu jen kvůli penězům. Mě ta práce prostě baví. Baví mě hrát. Jakákoli další herecká zkušenost je pro mě vývoj,“ vysvětluje. Největším koníčkem Miroslava Etzlera je horolezení, do hor utíká i před lidmi: „Mám jeden problém – čím jsem starší, tím víc mě děsí společenství více lidí. Nemyslím pracovně, tam jde o samozřejmou věc, ale po práci vyhledávám spíš klid. Těší mě věci, kde můžu spočinout. Třeba aktivně, ale spočinout,“ říká herec, který se v létě stane počtvrté otcem. „Nijak zvlášť se nepřipravuji. Ale pro mě tato situace má také jedno východisko. Před časem jsem se odhodlal k tomu, na co se už připravuji hodně dlouho. Rozhodl jsem se výrazně zhubnout, a to celých 25 kilo, abych nebyl starý tělnatý pán. Dávám se do formy, abych byl pružným tatínkem,“ prozrazuje.
Lilia Khousnoutdinová – výrazná a netradiční absolventka Oxfordu, která miluje Bhútán a pořádá semináře o uchopení ženství. Navrhuje provokativní šperky, učí ženy, jak žít v extázi, a nedávno uzavřela buddhistický sňatek s ženatým miliardářem Karlem Janečkem. Vystudovala politologii a historii, později gender a rozvoj v Londýně. Po škole pracovala v korporátu, ale pak ji prý začaly zajímat otázky kolem ženství, ženského těla a sexuality a plně se zaměřila na tuto oblast. „Ženská práva začínají u těla – a bohužel v Česku a v celém východním bloku je úcta ke svobodě volby ženy ohledně porodu nesrovnatelná s tím, co vidíme v Anglii. Když jsem se přihlásila na gender, měla jsem zkušenosti jako aktivistka a lektorka, ale trochu mi chyběly koncepty. Proto jsem se rozhodla pro další studium, tentokrát v oboru, který mě vášnivě zajímal. Přišla jsem na to, že spousta věcí již je popsána, a začala jsem tlumočit akademické znalosti do našeho ženského intimního jazyka a naopak. Přednášet třeba o orgasmických porodech na katedře sociální politiky byl nezapomenutelný zážitek. Už jen kvůli zájmu, který to vyvolalo,“ popisuje Lilia. V kurzech pracuje také s pojmem extáze. „Naše společnost je hodně zaměřena na ,co a kolikʿ. Co se vyrobilo, v jakém počtu. Kdo s kým kolikrát spal. Ale mě zajímá kvalita. Ne kolikrát se kdo miloval, ale jak. Milování může navenek vypadat stejně, ale prožitek může být extatický, nebo taky žádný, nebo dokonce traumatický. Ve své práci se ženami hledám způsoby, jak prohloubit kvalitu různých oblastí našeho života. Třeba je rozdíl, jestli si ve vztahu dovolíme být otevření a autentičtí, nebo zůstaneme ve zdánlivě bezpečném brnění a nedovolíme si naplno cítit,“ vysvětluje.
MUDr. Jaroslav Gutvirth – lékař, který působí na českobudějovické záchrance bezmála čtvrt století a jezdí ve volném čase ohledávat mrtvoly jako koroner. Tuto práci má jako vedlejšák. „Díky práci na smrt pohlížím jinak, už ji nevytěsňuji,“ říká. Za měsíc vyjede k deseti až dvaceti mrtvým. Nejsložitější případ pro něj zatím byl ten, kdy v drážním domku u Hluboké nad Vltavou našli osaměle žijícího pána. „Okolnosti byly podivné. Měl krev na hlavě, takže policie, včetně psovodů, pečlivě propátrala domek i okolí. Nakonec se zjistilo, že zemřel na cévní mozkovou příhodu a do hlavy se praštil sám. Vyšetřování od počátku mířilo úplně jiným směrem,“ vypráví. Ohledání těla trvá někdy patnáct minut, jindy hodinu a půl. Nejčastěji vyjíždí do domovů pro seniory či ústavů sociální péče. „Zbytek jsou většinově lidé, kteří zemřeli doma, přičemž k těm osamělým se vždy volá policie. Více než dvě třetiny úmrtí jsou očekávaná, mrtvé po dopravní nehodě ohledávám minimálně, obvykle automaticky putují na pitvu.“ Říká, že u záchranky ho i po letech praxe určité situace zaskočí: „Jednou jsem nechal pitvat osaměle žijícího muže, který měl v domě nepořádek. Bylo vidět, že za sebou má dlouhou kutilskou kariéru a nikdy nic nevyhodil. Našli ho ležet mrtvého na schodech. Později se ukázalo, že také zemřel na otravu kysličníkem uhelnatým, což jsem vůbec nepředpokládal. Topil si jakýmsi topidlem, kterého jsem si v té změti nevšiml.“ A jaký byl jeho zatím nejsmutnější koronerský případ? „Nedávno mě povolali k ostatkům mladé ženy, které asi rok ležely v lese. Podle fotek šlo o docela hezkou mladou dámu ze Slovenska, ona si však o sobě myslela, že je ošklivá. Měla blud v rámci deprese a spáchala sebevraždu. Deprese jsou často rodinou nerozpoznaný problém. Je naprostý omyl domnívat se, že kdo mluví o sebevraždě, nikdy ji nespáchá.“