Věřit sám sobě
Životopis Luďka Munzara lze popsat stručně. Narodil se v jižních Čechách, dětství ale prožil ve Smiřicích u Hradce Králové, takže se považuje spíš za Východočecha. V Hradci vystudoval střední školu a přitahovalo ho letectví. "Měl jsem velký cíl, chtěl jsem se dostat na pilotní školu," vzpomíná. "Těšil jsem se, že budu mít nádhernou uniformu a poletí na mne holky. Ale dostal jsem se do amatérského divadelního kroužku, s ním na Jiráskův Hronov, a bylo hotovo. Když jsem zjistil, že existuje herecká akademie, přihlásil jsem se tam místo na akademii pilotní. Nejvíc to mrzelo asi tatínka..."

Po DAMU hostoval u "Burianů", rok hrál v Mladé Boleslavi, v roce 1957 odešel s Otomarem Krejčou do "zlaté kapličky". To byla další vysoká škola... Strakonický dudák, Srpnová neděle, Romeo a Julie, Zadržitelný vzestup Artura Uie, Naši furianti...

A souběžně s tím už film, dabing, rozhlas a stále více televize. S ní to bylo obzvlášť zajímavé. Ještě za studií a v televizních "dřevních dobách" působil Luděk Munzar coby hlasatel. Postupem let dostával na obrazovce tvůrčího prostoru čím dál tím víc. Přišly také velké a slavné role ve filmech - Dědeček automobil, Ročník 21, Atentát, Kočár do Vídně, Žert, Lev s bílou hřívou, Pod nohama nebe. Nejvíc bylo ale stejně té televize - Královská hra, Ubohý pan Kufalt, Pilát Pontský, Příběh kriminálního rady, Smetanový svět, seriál Na lavici obžalovaných justice, ale zejména seriál Synové a dcery Jakub skláře.

"K roli Jakuba Cirkla jsem se dostal dost zajímavým způsobem," vzpomíná Luděk Munzar. "Točili jsem na Kavčích horách onen legendární Silvestr, kde herci byli v rolích komparzu. Seděli jsme s Janou vedle Dietlových a Jaroslav najednou říká: ,Teď si, Luďku, uvědomuji, že jsem pro tebe vlastně nenapsal nic zásadního...‘ Asi za rok poté přišla nabídka na hlavní roli v jednom z nejlepších Dietlových seriálů..."

Na své klukovské sny Luděk Munzar nezapomněl. K letectví se vrátil, a stejně nadšeně se věnoval dalšímu originálnímu hobby - závodům veteránů s památečním předválečným tatraplánem.

V roce 1990 Luděk Munzar a jeho žena Jana Hlaváčová z Národního divadla odešli. Jejich představy o směřování a poslání divadla se od představ nového vedení lišily. Manželé jezdili po vlastech českých se zájezdovým představením. Jana Hlaváčová se po čase vrátila na divadelní prkna na Vinohradech. Luděk Munzar se věnoval divadelní režii, v televizi pak natočil jako průvodce velmi úspěšné dokumentární cykly o českých rozhlednách, památných stromech a českých řekách. Zdaleka to není ale všechno...

Hodinový dokument opravdu nemůže opomenout třeba největší kamarády, například Karla Högera, Rudolfa Hrušínského, Vladimíra Svitáčka, Miloše Formana, o básníkovi Františku Hrubínovi ani nemluvě. Ano, život Luďka Munzara byl určitě (ne)obyčejný. Byl zajímavý v té občanské, civilní poloze, byl samozřejmě zajímavý, pro diváky možná ještě víc, v podobě herecké. Luděk Munzar o tom říká: "Herec musí především věřit sám sobě a musí si také vážit sám sebe. Aby mohl někoho o něčem přesvědčit..."

Dokument o Luďku Munzarovi připravil režisér Ondřej Kepka, který rád přiznává, že v době jeho hereckého působení mu byl pan Munzar na obrazovce třikrát "televizním tatínkem".

Převzato z ČT+
Text: Jiří Moc