„Jen ten život je možno nazvat opravdu šťastným, v němž dobré skutky následovaly tak hustě, že mezi nimi nebyly mezery,“ tvrdil římský filozof a císař Marcus Aurelius.

Jaká výročí v tomto týdnu uvidíte?

7. březen 1908 – Anna Magnani († 26. 9. 1973)

Slavná italská herečka Anna Magnani v osobním životě moc štěstí neměla. Otce nikdy nepoznala a matka se brzy po jejím narození provdala a odjela do Egypta. Anna vyrůstala u babičky v Římě a s matkou si jen dopisovala. Čím více jí ale osud ubral v osobním životě, tím více jí přidal talentu.

Do světa filmu vtrhla jako uragán v šestadvaceti letech a o jedenáct let později už stála na vrcholu. Za svou kariéru natočila přes 50 filmů. Mezníkem v její kariéře i v osobním životě byl film Řím, otevřené město, který Anně přinesl osudový vztah s režisérem Robertem Rosellinim. Čtyři roky nato ovšem na scénu vstoupila ještě herečka Ingrid Bergman a Rosellini se po obrovském společenském skandálu nakonec rozhodl pro ni.

Mimořádnou příležitost Anně Magnani nabídl v roce 1955 dramatik Tennessee Williams. Za film Tetovaná růže získala, jako první Italka v historii, Oskara. Jistou satisfakcí pro ni byl fakt, že ho dostala ve stejném roce, ve kterém se Rosellini s Bergmanovou rozvedli.

Williamse a Magnani pojilo letité přátelství. O jejich vztahu vznikla divadelní hra nazvaná Římské noci, ve které u nás exceluje Simona Stašová a Oldřich Vízner.

„Anna Magnani byla herečka, která byla opravdová, nefalšovaná, plná energie, elánu a chuti do života, přestože se s ní osud vůbec nemazlil,“ řekla Stašová. „Pro jadrné slovo nešla daleko a všechno si vyřídila s každým na místě z oka do oka. Možná to z ní dělalo skvělou herečku.“

7. březen 1918 – Otto Špaček († 24. 9. 2007)

Bylo mu něco málo přes dvacet, když se po okupaci rozhodl bránit svoji vlast a jako čerstvý absolvent letecké školy odešel do Francie. Po jejím pádu odplul do Británie, kde brzy začal bojovat v řadách Britského královského letectva.

Stíhač Otto Špaček stál u zrodu 313. stíhací perutě a i přes pár karambolů v ní setrval až do konce války. Zúčastnil se celé řady vzdušných bitev, včetně těch nejslavnějších, a získal mnoho vyznamenání. Chránil ostrovní království v bitvě o Anglii a zúčastnil se i klíčové invaze do Normandie v roce 1944.

Všechny zásluhy a vyznamenání mu však byly po únorovém puči málo platné. „Rytíři nebes“ byli degradováni a ve vykonstruovaných procesech odsuzováni na mnoho let těžkého žaláře. Otto Špaček naštěstí situaci rychle pochopil a rozhodl se pro emigraci. S těžkým srdcem opouštěl zemi, která mu tolik dlužila.

Novým domovem se mu stala Kanada, ale po 43 letech se vrátil do Čech, aby se oženil s dívkou, která ho v devětatřicátém roce vyprovázela do války.

Měla bych na závěr říci, že Otto Špaček inspiroval Jana Svěráka k natočení filmu Tmavomodrý svět, ale ještě více mi na mysl přicházejí slova Otty Špačka, že za knipl neusedal s nadějí, že přežije, ale s jistotou, že to, co dělá, má smysl a že by v případě ohrožení vlasti jednal stejně.

7. březen 1938 – Petr Skoumal († 28. 9. 2014)

„Říkali ti, že pravda zvítězí, ale zapomněli říct kdy. Říkali ti, že lhát se nemá, a taky říkali: Kdo lže, ten krade. Říkali ti, že krást se nesmí, a mezitím ti ukradli celej život,“ napsal Petr Skoumal, kterého většina z nás spojuje s herecko-písníčkářskou dvojicí, kterou tvořil s Janem Vodňanským.

Jejich představení v Činoherním klubu byla vždy vyprodaná, avšak nepřežila období, kdy se náš život takzvaně normalizoval.

Kdyby Petr Skoumal chtěl, stal by se zcela jistě nejvyhledávanějším autorem šlágrů pro hvězdy pop-music. On svůj talent ale raději věnoval divadelní a filmové hudbě. S velkou chutí psal písničky pro děti a hudbu k večerníčkům, která se stala jejich nedílnou součástí. Maxipes Fík, Bob a Bobek, A je to - to jsou večerníčky, které poznáme hned podle prvních taktů.

Málokdo ale ví, že se nesmazatelně zapsal i do vývoje rockové hudby. Koncertoval a skládal s kapelou ETC Vladimíra Mišíka a dlouhodobě spolupracoval i s Michalem Prokopem.

Ač tvrdil, že hity psát nechtěl, pár jich na svět přivedl. Decentní a něžně sarkastický Petr Skoumal odešel do hudebního nebe téměř před třemi lety.

10. březen 2003 – † Nabiba Naftali Temu ( 20. 4. 1945)

Nabiba Naftali Temu se narodil v Keni v chudé vesnici a ani ve snu netušil, že se jednou podívá za hranice Keni, ba co víc, že se jednou stane prvním keňským atletem, který získá zlatou olympijskou medaili.

V roce 1964 startoval na olympiádě poprvé. Bylo mu pouhých 19 let, ale tréma a silná konkurence ho připravily o síly. Z desetitisícovky odstoupil a maratón doběhl jako 49.

Ale nevzdal se a na olympijských hrách v Mexiku o čtyři roky později zvítězil. Vysoká nadmořská výška přinesla pohromu neafrickým běžcům a pouze Wolde z Etiopie byl schopen vydržet tempo, které Temu nasadil. Jejich souboj se rozhodl 50 metrů před cílem. Naftali Temu zvítězil a stal se historicky prvním keňským atletem, který dokázal na olympijských hrách získat zlatou medaili.

Naftali Temu zemřel na rakovinu v 57 letech. Onemocnění bylo diagnostikováno už několik měsíců před jeho smrtí. Věděl, že umírá, ale chybělo mu 600 dolarů na léčbu v nemocnici.

Kdo to byl?

Skladatel a dirigent, na kterého se tentokrát ptáme, přišel na svět jako František, ale sestry mu doma říkaly zdrobněle nejdříve Išek a později Iša. No a Iša mu už zůstalo a vžilo se dokonce i v uměleckém světě.

Pocházel z rodiny pražského vysokoškolského profesora a narodil se jako první a jediný syn po sestrách Amálii a Haně, která se provdala za malíře Emila Fillu. Když jako třináctiletý navštívil v Národním divadle představení Kouzelné flétny, byl nadšen. Mozartova hudba ho zasáhla přímo do srdce. Dodávám, že té v době už hrál obstojně na housle i na klavír, vedl pěvecký kroužek a začal skládat hudbu.

Jako všestranně talentovaný se ukázal už na konzervatoři, kam nastoupil po maturitě na gymnáziu. Zároveň studoval historii a hudební vědu na Karlově univerzitě, ale hudba vítězila na plné čáře. Na absolventském večírku představil své dílko a ke svému i otcovu nemalému překvapení se stal hvězdou večera.

Ve třicátých letech s přáteli Jaroslavem Ježkem a Václavem Holzknechtem založil hudební skupinu Mánes. V té době pracoval v rozhlase, ale hned po válce Prahu opustil a jako šéf opery nastoupil do divadla v Olomouci. Po 13 letech se vrátil do Prahy a stal se dramaturgem Národního divadla.