„Celý život čekáme na výjimečného člověka místo toho, abychom obyčejné lidi okolo nás změnili na výjimečné,“ myslel si Hans Urs von Balthasar, významný teolog 20. století.

Jaká výročí v tomto týdnu uvidíte?

23. leden 1928 – Jeanne Moreau († 31. 7. 2017)

Letos v létě odešla jedna z nejvýznamnějších hereček francouzské nové vlny. Za svou pětašedesát let trvající kariéru hrála ve více než sto dvaceti filmech, obdržela mnoho ocenění a byla dokonce jedinou herečkou, která dvakrát předsedala porotě filmového festivalu v Cannes.

Jeanne Moreau se v bohémském světě pohybovala odmala. Její otec byl majitel restaurace na umělci milovaném Montmartru, matka byla tanečnice a zpěvačka. Jeanne studovala herectví na pařížské konzervatoři brzy začala hrát v divadlech. Ve dvaceti letech byla nejmladší členkou souboru Comédie française! Svou první zajímavější filmovou roli dostala ve snímku Nesahejte na prachy s Jeanem Gabinem.

Ovšem zásadně a nadobro se proslavila až snímkem Výtah na popraviště. A to měl kameraman ze začátku obavy z její nefotogeničnosti! Na filmovou hvězdu byla totiž málo krásná.

Její filmová kariéra byla přímo nadupaná, Jeanne Moreau spolupracovala s nejlepšími režiséry své generace, například s Michelangelem Antonionim, Luisem Buñuelem či Francoisem Truffautem a ztvárnila mnoho zásadních postav francouzské kinematografie - například ve filmech Milenci, Mata Hari, Jules a Jim nebo Nebezpečné známosti.

Věnovala se také zpěvu, za život vydala několik desek. Později se sama pustila do filmové režie! Kromě práce si ale uměla i užívat života, byla dvakrát vdaná, mezi její partnery patřil i módní návrhář Pierre Cardin. O smyslu pro humor a nadsázku svědčí i její tvrzení, že „Ideální manžel je muž, který nikdy nezapomene datum narození své ženy, ale nikdy neví, kolik je jí let.“

Až do konce života se naplno věnovala práci i koníčkům. Ikona francouzského filmu Jeanne Moreau se dožila krásných osmdesáti devíti let!

23. leden 1783 – Stendhal († 23. 3. 1842)

„Boha omlouvá jen to, že neexistuje.“ Znáte tenhle výrok? Řekl ho Henri Marie Beyle, romanopisec, hudební a literární kritik a autor cestopisů, balancující na hranici romantismu a realismu, známý spíše pod jménem Stendhal. Mimochodem víte, proč si vybral tento pseudonym? Jmenuje se tak totiž německé město, odkud pocházel jeho velký vzor - zakladatel dějin umění a moderní archeologie, Johann Joachim Winckelmann.

Narodil se do zámožné rodiny v Grenoblu. Matka mu ale brzy zemřela a s otcem si příliš nerozuměl, byl to velice konzervativní, přísný a pobožný muž s aristokratickými ambicemi. Snad proto se Stendhal stal zarytým ateistou a republikánem. Jakožto nadšený stoupenec Velké francouzské revoluce vstoupil po studiích do Napoleonovy armády a s hodností důstojníka se účastnil tažení do Ruska. Poté strávil několik let života v Itálii, kterou si zamiloval. Možná i proto, že tu prožil své nejintenzivnější milostné zážitky, které se tak silně odrážejí v jeho dílech.

Po návratu do Francie začal pracovat na svém největším díle Červený a černý, jež se dočkalo mnoha zpracování.

Později se vrátil do Itálie jako konzul a strávil tam zbytek života. Napsal tam také své další romány, mimo jiné Kartouzu parmskou nebo nedokončený román Lucien Leuwen, který vyšel posmrtně v Paříži.

Nebyl typickým realistickým spisovatelem. Například Emil Zola mu vyčítal nedostatek popisných pasáží. Sám Stendhal na to reagoval slovy: „Mají se popisovat oděvy osob, krajina, v níž žijí, tvary jejich obličejů? Nebo bude lépe kreslit vášně a různé city, jež zmítají jejich dušemi?“

Za svůj život příliš slávy nenasbíral. V jeho dílech se jasně odrážejí jeho vlastní životní zkušenosti. Lásky, boje, cesty, revoluce i fascinace Itálií a jejím uměním. V roce 1979 po něm bylo pojmenováno psychosomatické onemocnění.

Hyperkulturémie, Stendhalův nebo též Florentský syndrom způsobuje zrychlený tep, závratě, zmatení, a dokonce i halucinace v reakci na silný zážitek z umění, zejména toho italského. Kdo ví, zda postihuje samotné Italy. Ti ovšem jsou na tu krásu asi zvyklí.

24. leden 1848 – v Kalifornii vypukla zlatá horečka

Představte si, že si jednoho dne jen tak vyjdete na obhlídku mlýnského náhonu a najednou zakopnete o hroudu zlata! Přesně to se stalo tesaři Jamesi Marshallovi v kalifornské Colomě.

Nález oznámil svému zaměstnavateli a brzy nato už oba brouzdali potokem. Během pouhých dvou dnů nasbírali kolem dvaceti kilogramů zlata! Aniž by to tušili, narazili totiž na zlatou žílu o délce sto dvaceti mil. Ačkoliv se tuhle senzaci snažili ututlat, zpráva se brzy rozletěla do všech koutů světa.

Do konce léta se Kalifornie hemžila záplavou dobrodruhů, kteří zatoužili na rýžování rychle zbohatnout. San Francisco, zapadlá díra s pár stovkami obyvatel, se v roce 1849 rozrostlo na třicetitisícové město. Ekonomika vzkvétala, kromě zlatokopů přicházeli do Kalifornie samozřejmě také obchodníci, lékaři, stavaři a další profese. Byl vybrán guvernér, zákonodárný sbor, a Kalifornie se roku 1850 stala státem. Zlatokopy brzy převálcovaly velké těžařské společnosti s výkonnější technikou.

Do té doby tu ale vládl zákon „divokého západu“. Lynč a zabíjení. Rozmach Kalifornie má ale ještě jinou temnou stránku. Touha po zlatě vedla k zabírání území osídlených indiány. Nejdříve kvůli zlatu, pak kvůli farmaření, kterým se začali živit neúspěšní zlatokopové. Odhaduje se, že byly vyvražděny skoro čtyři pětiny Kalifornských Indiánů, tedy přes 120 000 lidí!

Zlatá horečka trvala až do roku 1856. Honu na zlato se účastnilo celkem 300 000 lidí, v roce 1853 bylo vytěženo rekordních 95 tun zlata. Celkem bylo nalezeno zlato v hodnotě dnešních asi padesáti miliard dolarů.

26. leden 1908 – Stéphane Grapelli († 1. 12. 1997)

„Improvizace je záhada. O improvizaci můžete napsat knihu, na jejím konci ale stále nikdo nebude vědět, o co jde. Když jsem ve formě a improvizuji, jsem jako napůl spící, téměř zapomínám na lidi okolo sebe. Dobří improvizátoři jsou jako kněží. Myslí pouze na svého boha.“ Takhle vnímal sám sebe a svou hru houslový virtuóz a mistr improvizace Stéphane Grapelli, Pařížan romského původu.

Housle mu doslova změnily nelehký život. Matka mu zemřela, když mu byly čtyři roky, a poté, co byl o dva roky později jeho otec povolán do války, ocitnul se malý Stéphane v sirotčinci. Po válce se sice šťastně shledali, ale žili ve velké bídě.

Ve dvanácti dostal jako dárek staré tříčtvrťové housle – jeho otec dal kvůli nim do zástavy oblek – a bylo rozhodnuto. Nástroj si nade vše zamiloval a již o dva roky později měl samostatné koncerty!

Začal si hraním vydělávat, protože ovládal i piano, doprovázel projekce němých filmů, hrál v pařížských orchestrech i na ulicích. V roce 1930 se na jednom jam seisson potkal s Djangem Reinhardtem, vynikajícím romským jazzovým kytaristou. Vzniklo tak celoživotní přátelství a také nespočet společných nahrávek a koncertů, třeba i v pražské Lucerně!

Grapellimu se začalo dařit. Jeho naprosto osobitý a nenapodobitelný styl hry nadchnul řadu jeho uměleckých kolegů. Během života spolupracoval s takovými velikány, jako byli například Duke Ellington, pianisté Oscar Peterson a Michel Petrucciani, houslista Jehudi Menuhin nebo violoncellista Yo-Yo Ma.

Přestože byl pravděpodobně gay, krátce měl vztah se ženou a narodila se jim dcera. Nikdy se ale neoženil. Zemřel v necelých osmdesáti letech v Paříži. Jeho hru dosud nikdo nepřekonal.

Kdo to byl?

Učitel, malíř, přestárlý student, penzionovaný voják. Všemi těmito slovy lze označit umělce, na jehož jméno se vás ptáme.

Narodil se 6. května 1890 a před první světovou válkou pracoval jako učitel. Poté byl mobilizován a jako pěšák odvelen na srbskou frontu, kde byl zraněn.

Když ho po vyléčení znovu povolali k boji, psychicky se zhroutil a sám sebe postřelil do nohy. Konec války pak strávil jako písař ve válečných nemocnicích v Pardubicích a v Kadani. Tehdy se začal věnovat malování.

Po válce se přihlásil na pražskou Akademii výtvarných umění. Bylo mu devětadvacet. Během studií se mu začínalo dařit, dokonce se oženil a o pár let později se mu narodil syn.

Malířova tvorba byla ovlivněna mnoha směry. Nejprve mířil k postimpresionistické malbě, po návštěvě Paříže a setkání s Henrim Matissem se věnoval fauvismu a kubismu, pak se vrátil zpět k abstraktním tvarům. Častým motivem je válka, pozdější obrazy, například Hodina červů, vypovídají o jeho duševním rozpoložení, na kterém se válečné hrůzy nepochybně podepsaly. Zemřel předčasně na tuberkulózu ve svých třiapadesáti letech.