Známá herečka řešila malé sebevědomí a pocity úzkosti vlnami přejídání. Se svým problémem se snaží bojovat. Připravili: B. Kubíková, J. Nekvasil a Z. Zemanová
Herečka Jitka Sedláčková - známá například z filmu režisérky Ireny Pavláskové Fotograf a z řady televizních seriálů - se narodila v roce 1961. Na okolí působí jako extrovertní suverénka. Ve skutečnosti je snadno zranitelná. Připadá si totiž pořád jako dítě. Jitčiny pocity úzkosti zřejmě pramení z rodinné historie. Dědeček spáchal sebevraždu, babička tragicky zahynula a zvlášť těžce Jitka nese, že její maminku tatínek opustil, když byla těhotná. Jitka se od dětství děsila, že o maminku přijde a ona zůstane sama. Ani jako dospělá se od matky nedokázala úplně odpoutat: i když založila rodinu, neodstěhovala se dál než do sousedství. Po narození syna Filipa se její strach znásobil: přidala se obava o syna. Když matka zemřela, Jitka se s její smrtí nedovedla vypořádat a sáhla po alkoholu. Tahle zničující kapitola sice netrvala dlouho, ale ilustruje, že herečka žije podle hesla "když už, tak už". S velkým nasazením hrála hlavní role v divadle, ty se ale postupně změnily v druhořadé a situace vyvrcholila výpovědí pro nadbytečnost. Bylo jí padesát, neměla se ráda, vyčítala si, že berličkou se jí stalo jídlo a přibírá na váze. Podobně na dně se cítila, když ji opustil otec jejího syna. A znovu, když se s ní rozešel nový partner. Sebevědomí i váha jí klesaly a stoupaly jako na houpačce. Pomohl jí spolužák z gymnázia Jaroslav Dušek a práce: vyhrála výběrové řízení na mediální poradenství, zhubla, začala dostávat zajímavé role. Ve vlastní produkci nastudovala náročné monodrama Lidský hlas. Zaujala v něm režiséra Jana Hřebejka, tak jí nabídl spolupráci na projektech pro divadlo a pro Českou televizi. Jitce se daří, je spokojená a o mužích přestala říkat "už nikdy".