ČT1

Kalendárium

29.10.2017 od 09:46 do 10:01

„Pověra je poezie života,“ prohlašoval Goethe. Cicero byl jiného názoru: „Pověra je projevem slabé mysli.“ Možná má pravdu české přísloví, které říká: „Pověra dutá hůl, kdo se dá bíti, ten je vůl.“

Jaká výročí v tomto týdnu uvidíte?

31. říjen 1817 – † Tadeáš Haenke ( 5. 12. 1761)

Když v bolivijském městě Cocha-bamba vyslovíte jméno českého vědce a cestovatele Tadeáše Haenkeho, každý ho bude znát. Přinejmenším proto, že se po něm jmenuje jedna hlavní třída. U nás se na něj dávno zapomnělo, snad kromě Chřibské na Děčínsku, kde se na konci 18. století narodil.

Vypočítat, čím vším se cestovatel, lékař a botanik Tadeáš Haenke zapsal do dějin, dá opravdu velkou práci. Vypustil u nás první horkovzdušný balón, byl prvním Čechem na Aljašce, Nové Guinei, Novém Zélandu, v Austrálii, na Tahiti a první na světě, kdo slezl nejvyšší ekvádorskou šestitisícovku horu Chimborazo.

A to není všechno. Zúčastnil se výzkumné cesty kolem světa, na níž objevil a popsal desítky nových rostlinných druhů. Zkoumal splavnost jihoamerických řek a studoval život indiánů, jejichž jazyk se dokonale naučil. V Bolívii založil první botanickou zahradu, jako první lékař v Latinské Americe očkoval proti neštovicím a jako zahrádkáři ho velebí za objev chilského ledku, coby účinného hnojiva.

Mezi jeho nejslavnější botanické objevy patří největší leknínovitá rostlina na světě, Viktorie královská, jejíž velké kruhové listy unesou na hladině malé dítě. Haenke musel císaři Josefu II. přísahat, že se z výzkumné expedice vrátí do vlasti. Slib však nedodržel.

Usadil se v Bolívii, v Cocha-bambě, kde byl jmenován španělským vládním komisařem pro indiánský kmen Chiriguanů, a to byl začátek jeho konce. Sympatizoval s domorodci bojujícími za svobodu a dokonce jim i pomáhal. Učil je ze síry a ledku vyrábět střelný prach, vymyslel postup na výrobu granátu, pomáhal zakládat slévárnu na výrobu děl. To se vrchnosti samozřejmě nelíbilo.

Haenke zemřel krátce po propuštění z vězení. O cizím zavinění se jen spekuluje, ale vypráví se, že byl na příkaz místodržícího otráven. K nemocnému prý přišli hosté a posypali mu jeho oblíbený kukuřičný moučník s pomerančovou marmeládou prudkým jedem... Po jeho smrti mu Španělé zabavili veškerý majetek. Některé ze ztracených rukopisů se našly až po 150 letech.

31. říjen 2012 – † Vladimír Nedvěd ( 27. 3. 1917)

Když se v prosinci roku 1940 krátce po startu zřítil Wellington plně naložený municí a palivem, ze šesti mužů na palubě tři zahynuli a dva utrpěli vážná zranění. Vyvázl jen třiadvacetiletý navigátor. Přestože plameny zachvátily letoun, neutíkal! Vrhl se k ohni a snažil se zachránit těžce zraněného kamaráda, kterému rozbitá zadní střelecká věž přimáčkla obě nohy a hrozilo mu uhoření zaživa.

Tímto obětavým navigátorem byl Vladimír Nedvěd a za svůj čin byl jako první Čechoslovák vyznamenán Řádem britského impéria.

Během války se z navigátora přeškolil na pilota a v roce 1943 byl už v hodnosti podplukovníka jmenován velitelem 311. letecké perutě. Bylo mu tehdy pouhých 26 let a stal se nejmladším velitelem největší čs. letecké jednotky v Britském královském letectvu.

Domů se vrátil v květnu 1945. Před válečným hrdinou se dvěma řadami vyznamenání se otevírala slibná kariéra. Jenže pak přišel únor 1948.

S obdivuhodnou jasnozřivostí na nic nečekal a rozhodl se emigrovat. V dubnu 1948 se spolu s dalšími kolegy letci zmocnili v Bratislavě letounu ČSA, jímž přiletěli z Prahy a za necelou půlhodinu přistáli v Mnichově.

Vladimír Nedvěd poté znovu sloužil u RAF, zatímco v rodném Československu byl odsouzen k smrti za vlastizradu. Až po roce 1989 byl rehabilitován a povýšen postupně až na generálporučíka. V roce 1996 mu Václav Havel udělil Řád Bílého lva. Zemřel v Austrálii, kde v roce 1955 po odchodu z RAF našel domov, v úctyhodných 95 letech.

4. listopad 1992 – † Darek Vostřel ( 9. 1. 1929)

Poprvé stál před kamerou v roce 1960 a do roku 1969 si zahrál asi v patnácti filmech. Obvykle to byly menší role. Ve filmu Kdyby tisíc klarinetů hrál dokonce generála v bezejmenné roli, ale v roce 1967 získal roli titulní.

V seriálu Píseň pro Rudolfa III. si zahrál řezníka a starostlivého tatínka Ivy Janžurové. Ale vraťme se ještě o pár let zpátky. Na vojně se potkal se svým spolužákem z gymnázia a později i z DAMU, Jiřím Šaškem, a vytvořil s ním populární kabaretní dvojici nazvanou VOŠA.

Vydrželi spolu neuvěřitelných 37 let. S jejich jmény je spojena i nejslavnější doba divadla Rokoko, v němž Vostřel šéfoval i účinkoval. To byla krásná šedesátá léta, ale pak přišla okupace a temné období normalizace a všichni ti, kteří se netajili s tím, že se vstupem bratrských vojsk nesouhlasí, začali být trestáni.

Potrestán byl i Darek Vostřel. Přišel nejen o ředitelskou židli. Byl vyhozen z Rokoka a do žádného jiného divadla nesměl ani vstoupit. Nesměl hrát ve filmu, nesměl hrát v televizi. Jistý čas strávil i ve vězení. Živil se všelijak a stejně jako kdysi seriálový řezník Rudolf III. už jen snil, že snad, jednou, možná.

Dočkal se. Dožil se pádu totality, ale svoboda pro něj přišla příliš pozdě. Ke hraní se už vrátit nemohl. Byl těžce nemocný a v roce 1992 v třiašedesáti letech zemřel.
žolík – historie hracích karet

„Komu karty v ruce šustí, toho štěstí neopustí.“ „Neštěstí ve hře, štěstí v lásce.“ Kolik rčení a přísloví se kolem ďáblových obrázků točí, a přitom o samotném původu hracích karet se vedou spory.

Jedna z verzí tvrdí, že jejich původ sahá až do starého Egypta, ze kterého se původní tarotové karty rozšířily do Evropy během křížových výprav. U nás se o kartách poprvé mluví roku 1353, kdy arcibiskup Arnošt z Pardubic zakazuje duchovním osobám přechovávat v domě kostkaře a karbaníky.

Patříte k těm, kteří chtějí znát svou budoucnost, a věříte ve věštění z karet? Tak vás bude zajímat, že podle jiné verze přivezli ve 13. století ručně obkreslené tarotové karty z Egypta Cikáni. No a začali z nich věštit budoucnost, což se stávalo čím dál tím populárnější hlavně mezi šlechtou. Brzy ovšem začala církev karty zakazovat a v dobách inkvizice mohly vést dokonce až na popraviště.

Poměry se začaly uvolňovat počátkem 16. století, kdy začaly vznikat tištěné karty. Trvalo však ještě dlouho, než francouzská revoluce uzavřela temnou kapitolu církve. Není divu, že to byla právě Francouzka, madame Lenormand, která věštbu z karet opět proslavila. Otevřela si věštecký salon a vytvořila si vlastní sadu karet.

Lidé za ní jezdili ze široka daleka. Aby ne. Její výklady byly přesné a nikdy se prý nemýlila. Traduje se, že když Napoleonovi předpověděla jeho pád, vysmál se jí. Brzy ho však smích přešel.

O kartách bychom si mohli vyprávět hodiny a hodiny. Tak snad na závěr něco, co karbaníci neradi slyší: známá spisovatelka, George Sand, přítelkyně skvělého skladatele F. Chopina, tvrdila: „Když venku prší, dají se dělat jen dvě věci, a já karty nehraji.“

Kdo to byl?

Dělat humor, to není žádná psina. Zvlášť ne, když vidíte, jak se společnost utápí v beznadějné normalizaci poměrů a trvalý pobyt cizích vojsk na našem území je prohlašován za dočasný.

Muž, na něhož míří naše soutěžní otázka, rozesmát uměl a jeho kreslené vtípky, vycházející z každodenních situací, leckomu pomáhaly přežít těžké časy. V té době ho znal každý, ale po devětaosmdesátém roce zájem mezi vydavateli o jeho kreslený humor opadl. Škoda.

Kromě kreslení měl ale ještě jednu vášeň, a to fotografování. Bez svého fotoaparátu nechodil prý ani nakupovat. Dennodenně po mnoho let vyrážel do centra Prahy s aparátem na krku a mířil tam, kam ho nohy nesly. A fotografoval, jak říkal – vztahy. Původně mezi lidmi, pak mezi lidmi a předměty, zkrátka duši velkoměsta. Kniha fotografií, jež mu vyšla tři roky před smrtí, odráží svět, který 40 let fotografoval. Jak sám říkal, ani se moc nezměnil, protože lidé jsou stále stejní.

Zdielať reláciu na Facebooku Späť na TV program
TOPlistTOPlist