ČT1

Kalendárium

20.8.2017 od 09:45 do 10:00

„Život, blahobyt a štěstí každého z nás a těch, jejichž životy s našimi souvisí, jsou závislé na tom, jak známe pravidla hry daleko složitější a obtížnější než jsou šachy,“ řekla Betty MacDonaldová.

Jaká výročí v tomto týdnu uvidíte?
20. srpen – Světový den komárů

Také si rádi užíváte krásné, teplé letní večery u vody? A také vás občas dohánějí k šílenství malí neodbytní tvorečkové, kteří si brousí sosáky na vaše krevní destičky? Těžko říci, jestli to budete považovat za důvod k oslavě, ale 20. srpen je Světovým dnem komárů.

Žádný jiný živočich nepředstavuje pro člověka tak velké riziko jako právě komár. Přenáší totiž různé nemoci.

Podle některých propočtů zahubila malárie téměř polovinu všech lidí, kteří se kdy na Zemi narodili. Například při práci na stavbě Panamského průplavu připravila o život na dvacet tisíc lidí. Dlouho se mělo za to, že malárii neboli bahenní zimnici způsobuje vdechování špatného vzduchu. Tak vzniklo i její jméno. Spojením slov malo – zlý a aere – vzduch.

Před sto dvaceti lety britský lékař Sir Ronald Ross, důstojník zdravotní služby v Indii, zkoumal způsob přenosu malárie na člověka. Pitval tisíce komárů, dokonce rozmačkal komáry nasáté na malarickém pacientovi do polévky, kterou pak nechal sníst svému sluhovi. Po dvou letech výzkumu jej konečně napadlo nepitvat komáry ihned po sání, ale nechat je nějaký den, aby mohli krev strávit. Tehdy konečně uviděl v žaludeční stěně komára rodu Anopheles parazita jménem zimnička. Ve svých výzkumech pokračoval i v Africe a dostal za ně Nobelovu cenu.

Věděli jste, že krev sají pouze komáří samičky? Přitahuje je lidské teplo a pach. Sání krve obratlovců je pro ně poměrně obtížný úkol. Proto vypouštějí do rány sliny s chemickými látkami, které zamezují shlukování krevních destiček – aby se komárovi neucpal sosák, rozšiřují krevní cévy – aby krev lépe tekla, a omezují vnímání bolesti – abyste komára nestihli včas zaplácnout.

21. srpen 1762 – † Mary Wortley Montagu ( 26. 5. 1689)

I dáma, o které budeme mluvit teď, se zapsala do dějin lékařství, přestože to původně neměla vůbec v plánu.

Britská spisovatelka Lady Mary Wortley Montagu byla díky svému vtipu a osobitému šarmu prominentní osobností královského dvora.

Její manžel se stal britským velvyslancem v Turecku a Mary jela s ním. Naučila se turecky, což jí pomohlo proniknout do míst, kam se cizinec běžně nedostal. Svoje dojmy líčila v dopisech sestře a přátelům. Ty pak vyšly knižně a získaly si velkou oblibu.

Mary si z Turecka do Londýna přivezla převratný poznatek: očkování proti neštovicím pomocí sušeného hnisu z puchýřů pravých neštovic. Sama totiž neštovice prodělala a na krásné tváři jí zůstala řada jizviček. Snažila se tuto proceduru prosadit i v Británii, ale nedůvěra lékařů a církve byla veliká. Přesto Mary získala povolení dělat pokusy na trestancích ve vězení a měla úspěch.

Mary Wortley Montagu nakonec nepřipravily o život neštovice, ale rakovina prsu. Skutečnou vakcínu proti pravým neštovicím objevil až pětatřicet let po její smrti britský lékař Edward Jenner.

24. srpen 1882 – Max Urban († 17. 7. 1959)

Jméno uznávaného architekta Maxe Urbana je nerozlučně spojeno s filmem. Krátce před 1. světovou válkou si vybudoval malé studio na zahradě domu ve Vodičkově ulici 35, jen pár metrů od Václavského náměstí, a založil se svou ženou, populární herečkou Andulou Sedláčkovou, filmovou společnost ASUM.

Název tvoří iniciály obou manželů: Andula Sedláčková – Urban Max. Hlavní hvězdou byla většinou Andula. Urban psal scénáře a režíroval. A byl také kameramanem – například filmu Noční děs.

Těsně před začátkem 1. světové války se společnost ASUM dostala do finančních potíží a zanikla. Urban se se světem filmu nadobro rozžehnal. I když – ne tak docela.

Ve dvacátých letech se s Andulou rozvedl a vrátil se ke své profesi architekta. Od roku 1927 se z podnětu bratrů Havlových začal zabývat novou zástavbou Barrandova. Podle přání stavitele Václava Havla vybudoval na skalním ostrohu nad řekou romantickou restauraci s bílou věží, která připomíná maják. Inspirací bylo podobné zařízení – Cliff House, které viděl Havel u San Franciska na březích Pacifiku. Urban dokonale využil danosti terénu – ze stupňovitých ochozů u restaurace byl skvělý výhled na město i řeku a Barrandovské terasy se staly vyhledávanou destinací obyčejných Pražanů i hvězd stříbrného plátna... Urban počítal s kapacitou tři a půl tisíce míst!

Kromě restaurace navrhl rozlehlé – a na tehdejší dobu supermoderní – filmové ateliéry společnosti A-B a získal za ně Velkou cenu Mezinárodní výstavy umění a techniky v Paříži. Podílel se také na urbanistickém řešení vilové čtvrti Barrandov, kterou pojal jako český Hollywood, ovšem ve funkcionalistické podobě.

Max Urban je i autorem smělého projektu Ideální Velká Praha. Chtěl vystavět zbrusu nové město po vzoru Paříže – obří kruhová náměstí, z nichž se rozbíhají do všech stran široké majestátní, bulváry... Sklidil za něj povětšinou negativní kritiku. Jakpak by asi Praha vypadala, kdyby se Urbanovy vize naplnily? Kdo ví!
žolík – jojo

Dva spojené disky a provázek, o zbytek se postará gravitace, setrvačnost a gyroskopický efekt. Tipli byste si, kdo vymyslel tuhle jednoduchou a přitom nekonečně zábavnou hračku? Tahle věcička je údajně starší než Bible.

Jojo najdete na kresbách ze starého Egypta, v Číně i Indii. A už pět set let před naším letopočtem to byla oblíbená hračka dětí v antickém Řecku. Podle některých zdrojů byla pro Řeky té doby dokonce symbolem dětství, který mladí při vstupu do dospělého života obětují bohům. Domorodci na Filipínách podobný nástroj používali k lovu. Filipínsky má jo-jo znamenat „pojď-pojď“.

V 18. století se stalo oblíbenou kratochvílí francouzské šlechty. Hráli si s ním prý i Napoleonovi vojáci, aby si ukrátili čas před bitvou.

Není přesně známo, kdy se jojo poprvé objevilo v Americe. Každopádně v roce 1866 si je nechali patentovat James L. Haven a Charles Hettrich. Jeho skutečná sláva však přišla až před devadesáti lety. Tehdy si hotelový sluha, filipínský imigrant Pedro Flores, s pomocí joja krátí čas polední přestávky, a pak ho napadne, že by ho mohl vyrábět i pro ostatní. Začíná s pár kousky, ale o rok později už otvírá další dvě továrny, zaměstnává 600 lidí a chrlí 300 000 kusů těchto hraček denně. Přestože Flores zanedlouho prodal prosperující firmu Donaldu Duncanovi, obliba hračky, která trvá dodnes, je především jeho zásluha.

Jojo dnes ale není jen kratochvíle za dvacet korun. Z téhle hry se stala i stále populárnější sportovní disciplína. A je to, věřte, skutečná věda!

Kdo to byl?

Tentokrát chceme znát jméno českého sportovce, reprezentanta Československa v zápase řecko-římském.

Pocházel z pražských Nuslí. Když mu bylo třináct let, odvedl ho otec, bývalý boxer, do zápasnického oddílu Rudá hvězda Praha, kde od počátku zápasil v nejvyšší váhové kategorii. Měl pro ni ostatně ty správné předpoklady – už v tomto věku měl velkou sílu a vážil sto kilo.

Na olympiádě v Tokiu v roce 1964 ještě medaili nevybojoval, musel se spokojit se čtvrtým místem. Na stupně vítězů vystoupil už o rok později na mistrovství světa v Tampere. Byl třetí a tato příčka jako by mu byla souzená. I v následujících letech ji v těžké váze pravidelně obsazoval na mistrovstvích světa i na mistrovstvích Evropy. Bronz získal i na slavných olympijských hrách v Mexiku, které se konaly krátce poté, co naši vlast okupovala sovětská vojska.

V polovině sedmdesátých let opustil závodní žíněnku a začal se věnovat trenérské práci. Vědělo se o něm, že je odmala věrným slávistou, dokonce pro Slávii začal aktivně pracovat. Patřil mezi aktivní účastníky výborových schůzí a bylo jej možno potkat téměř na každém zápase Slavie na jeho oblíbeném místě v sektoru 129. Zemřel před pěti lety ve věku jedenasedmdesáti let.

Zdielať reláciu na Facebooku Späť na TV program
TOPlistTOPlist