Miroslav Kubíček
Narodil se 19. 3. 1952 v Třebíči, farář Církve československé husitské. Po maturitě na třebíčském gymnáziu a několika krátkodobých zaměstnání vystudoval dvouletou Střední školu sociálně právní v Brně, poté byl zaměstnán na odboru sociálních věcí ONV v Třebíči, od roku 1982 pracoval jako skladový dělník v podniku BOBO Třebíč, nějaký čas také jako topič v kotelně. Po roce 1989 pracoval jako výtvarný redaktor třebíčského nakladatelství Arca JiMfa, zároveň studoval dálkově Husitskou teologickou fakultu UK v Praze, kterou absolvoval v roce 1997. V současné době slouží jako farář CČSH v Brně (sbor Brno II, Staré Brno, Nové sady 32a). Od roku 2000 spolupracuje s brněnskou křesťanskou rozhlasovou stanicí Trans World Radio; měl zde pravidelný pořad Rýmování o životě a od začátku roku 2016 připravuje pořad o moderní a soudobé duchovní vážné hudbě. Kromě toho je stále aktivní výtvarník.

O svobodě, o jejím nepochopení a zneužití
Nedávno se mne kdosi zeptal, co mi vlastně dává evangelium. Tedy zvěst pojednávající o životě, smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Na takovou otázku bych mohl hovořit hodně dlouho a rozsáhle, protože evangelium mi toho dává opravdu hodně moc. Ale tentokrát jsem odpověděl velmi stručně: svobodu. Jedním z hlavních důvodů, proč mi stojí za to řídit se ve svém životě evangeliem je to, že mi dává svobodu.

Taková odpověď ale často vyvolá překvapení. Přece náboženství, víra - to člověka spíše svazuje a v jeho osobní svobodě omezuje, ne? Je to jen samý příkaz a zákaz, tohle musíš, tamto nesmíš, jak potom hovořit o svobodě.

Podobný názor ovšem svědčí nejenom o tom, že spousta lidí nemá ani ponětí, co to vlastně evangelium je a co člověku nabízí, ale dokonce ani o tom, co je to vlastně svoboda. I o ní, obávám se, převažují zkreslené, anebo i zcela mylné představy.

U nás jsme dostali svobodu v podstatě darem již před více jak pětadvaceti lety. Jako národ jsme k tomu, abychom ji získali, nemuseli vynaložit ani moc velkou námahu. A jedním z důsledků této skutečnosti je přítomnost mnoha lidí, kteří si dodnes se svobodou nevědí rady a vlastně ani nepochopili, oč jde.

Ale vlastně zdaleka nejde o problém nový. Když kdysi Ježíš hovořil s lidmi, kteří za ním přišli, řekl jim: "Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými," anebo "pravda vás osvobodí". Tehdy to vyvolalo překvapení až pohoršení: "Nikdy jsme nikomu neotročili, jak můžeš říkat stanete se svobodnými?"

Ježíš však - a to je důležité - hovoří o svobodě v souvislosti s pravdou. Jistě, teď by se dalo polemizovat tou známou Pilátovou otázkou, co je pravda. To by bylo ovšem jiné téma a opět velmi rozsáhlé. Pro nás teď je důležité to, k čemu Ježíš svými slovy ukazuje: Problémem není to, kdo má či nemá pravdu, tedy jakési vlastnictví pravdy, ale život v pravdě, bytí v pravdě. Jedině důsledný život v pravdě totiž dokáže člověka v pravém slova smyslu osvobodit. Bytí v pravdě odkazuje k čemusi, co stojí výš než naše názory a chtění, je to v první řadě závazek. A stejně tak i svoboda, ke které vede - ta je pak nepředstavitelná bez úcty a odpovědnosti. Bez úcty a odpovědnosti se stává svoboda jen svojí vlastní karikaturou, svévolí a sobectvím.

"Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou," jistě tato slova znáte. Básník Ján Kollár tímto vlastně vyjádřil přesně to, o čem teď hovoříme: jedině ten člověk, který cítí úctu ke svobodě ostatních a vnímá společnou odpovědnost, závazek svobody, je sám také svobodný.

A platí to samozřejmě i naopak: setkáme-li se s člověkem, který zlehčuje a znevažuje svobodu druhých, který se podlézavě a zbaběle plazí před mocnějšími a zároveň dává otevřeně najevo své pohrdání menšími a všemi, kteří nesdílejí jeho názory, pak je zřejmé, že jde o člověka, který žije v otroctví, o člověka nesvobodného, spoutaného svojí pýchou, sobectvím a zlou bezohledností.

Takoví lidé zde byli vždycky, dějiny dosvědčují, že stáli mnohdy na nejvyšších postech, a projevy moci se snažili ze všech sil zakrýt svou malost. Byli v dobách biblických, jsou i dnes. A je to mimo jiné právě evangelium, které mně osobně pomáhá tohle všechno ve svobodě rozpoznávat a před podobnými projevy otroctví také varovat.