Aleš Roleček
Aleš Roleček vystudoval Střední zemědělskou školu technickou v Brně, kde v roce 1978 maturoval. V letech 1987-1991 studoval na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích a na Katolické teologické fakultě UK v Praze. V současnosti vyučuje a příležitostně spolupracuje s redakcí náboženského vysílání České televize a Českého rozhlasu.

Dědictví
Za svůj život jsem zdědil mnoho věcí. Některé jsem dostal, některé mi připadly vyšší mocí. Žiji neustále uprostřed těchto věcí. Obklopují mne. Podle toho jak je používám, nebo na ně zapomínám, tak takovou roli hrají v mém životě.

V určitou chvílí ale se věcí nakupí příliš mnoho. Věci nás začnou svazovat a jejich množství nás stahuje kamsi dolů. V určitou chvíli zdá se, že musíme udělat tlustou čáru za minulostí. Přitom neustále se ohlížíme zpět. Jako by nás něco vázalo k těm věcem, k té minulosti. Zdědil jsem také staré talíře, staré skleničky, výbavy svých babiček. Spoustu prastarých věcí. Starou vázu, nějaký ten starý přehoz. Pár obrazů, které se dědí z pokolení na pokolení.

K těm všem věcem mám nějaký vztah. Talíře, ze kterých jím, jsou právě ty talíře, ze kterých jsem jídal kdysi dávno v dětství. Spoustu jsem jich rozbil, spoustu stále rozbíjím, přesto mám k nim vztah. Stále je tu něco, co mi ukazuje na to, co bylo. Nemám je rád, protože jsou staré, ale protože žijí se mnou. Obyčejné nádobí i neobyčejné obrazy, tajemná světice nořící se z temného obrazu, z obrazu z dávnověku. Jednou rukou drží podivuhodnou ampulku, druhou se opírá o berlu. Na stole leží zlatá korunka. Obraz ke mně vždy mluvil poselstvím, které říkalo, že je třeba se vzdát věcí tohoto světa, marné slávy a pýchy, abychom jednou zářili ve světech budoucích.

Z některých obrazů zbyla už jenom slova spes nostra, naše naděje. Obraz, který už kdysi dávno někdo rozřezal. Tak z něj zbyl jenom fragment. Nevíme ani, co původně znamenal. Ruka anděla, možná anděla směřuje dolů a drží nápis naše naděje. Jiná možná ukazovala někam nahoru, tam, kam by naše naděje mohla směřovat.

Zdědili jsme obraz a slova. Slova, která kdysi pro naše předky byla dost významná. Možná pro ně znamenala a ukazovala jim cestu. Nechci si minulost idealizovat, ale nechci ji ani zatracovat. Něco jsem zdědil. Všechny věci, které mě obklopují. Zdědil jsem také nějakou genetickou výbavu. S tím už moc nenadělám. Zdědil jsem celé dějiny lidstva. S tím už také nic nenadělám. Všechny ty hrozné a temné věci, ale taky všechny ty krásné, úžasné a radostné věci.

Vím, že to všechno je moje dědictví a nemohu se toho zbavit, aniž bych přestal být tím, kým jsem. A já sám jednou možná někde zmizím, ale ještě předtím něco předám. Něco, co jsem zdědil, něco, co bylo předáno mně, snad se mi podaří předat dál. Možná nějaké slovo i obraz uváznou na mělčině tohoto světa. Budou vyloveny
a bude jim porozuměno. Porozuměno tak, že všechno co je, je spředeno z věcí, které už byly a všechno co bude, spřádá se z věcí, které vytváříme právě teď.