Petra Dvořáková
Petra Dvořáková (nar. 1977) je spisovatelka a scenáristka. Vystudovala střední zdravotnickou školu, později absolvovala obor filozofie na FF MU. Do povědomí veřejnosti vstoupila knihou rozhovorů o iluzích a deziluzích náboženské víry Proměněné sny (2006), za kterou získala cenu Magnesia Litera. Pozornost si získaly i její další tituly Já jsem hlad - příběh o zápasu s mentální anorexií, hledání, cestě a návratu k ženské duši (2009) a Sítě - příběhy (ne)sebevědomí (2016). Její kniha Julie mezi slovy (2013) byla oceněna Zlatou stuhou v kategorii beletrie pro mládež a Cenou učitelů za přínos k rozvoji dětského čtenářství. Dalšími jejími knihami pro mladé čtenáře jsou Flouk a Líla (2015) a příběh Každý má svou lajnu (2017) o florbalu, prvních láskách a ceně vítězství. Spolupracuje s Českou televizí a Českým rozhlasem.

O slovech a tvoření
Před několika lety jsem dostala dopis od desetileté holčičky. Psala mi, že jí zemřela maminka a její tatínek si našel novou partnerku. Psala mi, že se nedokáže s novou partnerkou srovnat a že si přečetla moji knihu "Júlie mezi slovy", která se zabývá pohledem dítěte na rozpad rodiny a navazování citových vazeb k novým partnerům a novým sourozencům. Ta holčička mi psala, že díky mé knize se to srovnávání s novou partnerkou zdá lehčí a že už ji to trošičku jde.

V té době mně to udělala obrovskou radost, ale současně vedlo k přemýšlení o tom, jakou moc a sílu mají slova v našem životě. Slova se na nás valí ze všech stran a valí se velikou rychlostí hlavně z médií, ze sociálních sítí, z mobilů. Máme pocit, že jsme slovy zavaleni. Tím pádem si je vlastně ani nestíháme uvědomovat, nestíháme si v plné síle uvědomit jejich význam a prožít ten význam, a tak máme někdy pocit, že slova nemají svou moc, že už nemají svou sílu.

Tenhle pocit občas zažívá každý z nás. Třeba ve chvíli, kdy nám někdo ublíží ostrým slovem. A tak si říkám, že problém slov není ani tak v tom, že by ztratily svou moc, ale problém je to v tom, že my zapomínáme na tvořivou sílu slova. Co tím myslím?

V literatuře můžeme třeba stvořit příběh a skrze ten příběh vzít čtenáře do něj, provést ho tím příběhem a vlastně mu tím předat nejen racionálně, ale třeba i emocionálně nějakou zkušenost, která je jinak v životě nepřenosná.

Možná že v dnešní době je problém se slovy ten, že máme sklon zacházet s nimi jenom jako se zvuky, oddělovat je od jejich významu. A tím slovům upíráme tu jejich tvořivou sílu a tu jejich tvořivou moc. Často se pak stává, že slovy popíráme fakta, popíráme to, čemu se ve filozofii říká evidence, něco zřejmého, co už nemusíme dokazovat. Naše slova se tak stávají prázdnotou, stávají se nebytím, stávají se zlem.

V tomto je křesťanství mimořádně silnou a působivou cestou, jak vrátit slovům tvořivou sílu. V Bibli se říká, že Bůh svým slovem stvořil svět. Nebo je tam také psáno, "Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh." A Bůh také svým Slovem, které se stalo tělem, člověkem, Ježíšem Kristem, svět zachraňuje. A tak si myslím, že každý člověk, který využívá tvořivou sílu slov, snaží se slovem udělat něco dobrého, potěšit, uklidnit někoho nebo stvořit příběh, bez ohledu na to, jestli je věřící nebo nevěřící, je na cestě k Bohu, který je absolutním Slovem.