„Nejdůležitější věc v dobrém manželství není štěstí, ale stabilita,“ řekl Gabriel García Marquéz. A také: „Problém manželství spočívá v tom, že končí každou noc po milování a každé ráno před snídaní se musí začít budovat znovu.“

Jaká výročí v tomto týdnu uvidíte?

6. březen 1927 – Gabriel García Marquéz († 17. 4. 2014)

Jeden z nejslavnějších latinskoamerických spisovatelů, nositel Nobelovy cenu za literaturu, patří k vrcholným představitelům magického realismu. Právě by oslavil devadesátiny.

V osmdesátých letech se díval svrchu na rodící se polské hnutí odporu. V Clintonově aféře s Monikou Lewinskou hájil prezidentovo „chlapáctví“, přátelství s Fidelem Castrem nenarušilo ani to, když Castro poslal k popravčí zdi jeho přítele. Přesto Márquezovy knihy patří k základním dílům literatury 20. století. Dokázal vyprávět bizarní příhody, jako by byly běžnou součástí všední každodennosti.

Na přání otce šel studovat práva, ta ale nedokončil. První povídku, která mu vyšla v novinách, napsal pod dojmem Kafkovy Proměny.

Za inspiraci ke svému nejslavnějšímu dílu, k románu Sto roků samoty, prý může děkovat své babičce, která mu v dětství vyprávěla fantastické historky, často inspirované karibskými legendami. Úspěch této knihy Marquézovi převrátil život naruby. Dodnes se prodalo přes 30 milionů kusů a byl přeložen do 35 jazyků.

Osamělí v ní nejsou jen ti, které od světa odloučilo stáří či nemoc, ale i ti, kteří se bojí vyjádřit své city. Marquéz sám ale samotou netrpěl. Se svou ženou Mercedes měl dva syny a žili spolu až do smrti.

8. červenec 1838 – Ferdinand von Zeppelin († 8. 3. 1917)

Asi víte, že postava hraběte Frerdinanda von Zeppelina z Cimrmanovy Hospody na mýtince není smyšlená. Tento muž se narodil 8. července 1838 v Kostnici na Bodamském jezeře a byl to známý konstruktér řiditelných vzducholodí. A jak na svůj nápad přišel?

Dám vám dobrou radu: nevěřte Cimrmanům úplně všechno! Pruský generál Zeppelin se pro létání nadchl v Americe. V době občanské války působil jako vojenský pozorovatel u vojsk Severu. A právě tady se v srpnu 1863 poprvé zúčastnil letu balonem.

Trvalo ale skoro čtyřicet let, než si splnil svůj sen – sestrojit létající aparát. První vzducholoď postavil až v jedenašedesáti letech, v roce 1900. O deset let později vzducholoď poprvé svezla na palubě pasažéry. Tyto létající stroje se uplatnily i v první světové válce. Prováděly průzkum, zejména nad Anglií, a dokonce i bombardovaly.

V roce 1926 pomocí vzducholodi Norge dobyl Amundsen severní pól. O dva roky později zamířila na sever Italia, na palubě byl i náš fyzik František Běhounek. Na zpáteční cestě však ztroskotala.

9. březen 1737 – Josef Mysliveček († 4. 2. 1781)

V Itálii mu říkali prostě Čech – Il Boemo. Mlynářský synek z pražské Kampy se stal obdivovaným hudebním skladatelem. Přesto jeho životní příběh skončil smutně a dodnes zůstává zahalený tajemstvím.

Měl obrovský úspěch nejen u publika, ale i u žen. Byl králem večírků, rozbaloval prý desítky milostných dopisů denně, u nohou mu ležely nejslavnější operní divy té doby. Byl na vrcholu slávy a kořil se mu i sám geniální Wolfgang Amadeus Mozart. Mozart považoval Josefa Myslivečka za svého učitele i blízkého přítele.

Život úspěšného umělce dokládá úsloví o tom, že světská sláva – polní tráva. Štěstěna se k Myslivečkovi obrátila zády. Měl těžkou nehodu, z níž sice vyvázl živý, avšak...

Byl to právě Mozartův otec Leopold, kdo první vyslovil podezření, že za znetvoření Myslivečkova obličeje nemůže úraz, když v dopise synovi napsal: „Jak by vypadal teď bez nosu v divadle? Komu ale může dávat vinu než sám sobě a svému hnusnému životu?“

Trpěl Josef Mysliveček venerickou chorobou? Nevíme. Jisté je jen to, že se na konci života dostal do dluhů, aby je splatil, chrlil jednu skladbu za druhou. Ale nestačilo to, Zemřel ve čtyřiačtyřiceti letech v naprosté chudobě. Za jeho rakví prý šel jediný člověk: Wolfgang Amadeus Mozart.
žolík – baterie

Baterie. Bez nich už si život sotva dovedeme představit. Jak bychom si třeba zavolali z mobilního telefonu? A jestlipak víte, komu za to můžeme poděkovat?

Alessandro Volta, vědec a vynálezce, jehož jméno nese jednotka elektrického napětí, se narodil ve městě Como v severní Itálii 18. února 1745. Zprvu to vypadalo, že to nemá v hlavě úplně v pořádku – mluvit se prý naučil až v sedmi letech! Ale rychle všechno dohnal a vrhl se na studium přírodních věd. Pak se doslechl o vědecké práci kolegy Liugiho Galvaniho, který prováděl své slavné pokusy se žabími stehýnky.

Boloňský profesor anatomie Luigi Galvani si všiml, že pitvaná žabí stehýnka sebou škubnou, i když už je žába dávno mrtvá! Z toho vyvodil, že ve svalech těch malých obojživelníků musí existovat jakási „živočišná elektřina“. Když se o tomhle objevu dozvěděl Alesandro Volta, byl naprosto nadšený.

Volta se na problém podíval z jiného konce a Galvaniho teorii popřel. Vzal desky ze dvou kovů, naskládal je na sebe a proložil je plstí nebo papírem – ty ovšem napřed namočil do elektrolytu. Když to celé spojil drátem, protékal tím elektrický proud. A první baterie byla na světě! Z omylu pana Galvaniho v tom celém zbylo pouze jméno: galvanický článek.

Voltova objevu si velmi považoval sám Napoleon Bonaparte a odměnil ho spoustou peněz. Alessandro Volta dožíval poslední léta života ve svém rodném Comu, stižený mozkovou mrtvicí, prakticky hluchý a slepý. Zemřel před sto devadesáti lety.

Kdo to byl?

Dnešní hádanka skrývá jméno jednoho z nejvýznamnějších představitelů československé meziválečné avantgardní architektury. Byl žákem Jana Kotěry a Josefa Gočára.

Jako poměrně mladý vyhrál soutěž na stavbu paláce Elektrických podniků v Praze – v roce 1927, kdy se začalo stavět, mu bylo dvaatřicet. Tak se zrodila jedna ze dvou jeho životních staveb: funkcionalistická budova ovlivněná tvorbou Le Corbusiera. Průběh stavby dokumentovali filmaři a tak vznikl jeden vůbec z prvních časosběrných filmů u nás.

Bílé obložení budovy je charakteristické i pro jeho druhou slavnou stavbu. Odbavovací hala takzvaného starého letiště na pražské Ruzyni je dnes památkově chráněná. V době zprovoznění letiště před osmdesáti lety, patřila k nejmodernějším svého druhu v Evropě a dostala na Mezinárodní výstavě umění a techniky v Paříži zlatou medaili.