Červený nos
Nikdy nesnil o tom, že se stane klaunem. Gary Edwards je Američan a na americké univerzitě studoval hudbu. Napsal tehdy tři muzikály. "Přišel za mnou jeden chlap a ptal se, jestli bych nemohl napsat muzikál i pro jeho školu. Prý mi nemůžou zaplatit, ale mohou mi místo toho dát stipendium na jejich školu, první akreditovanou klaunskou školu v Americe. A tak jsem jim ten muzikál složil a po skončení studia hudby jsem šel studovat na dva roky na klaunskou školu." Nečekaně tak skončila jeho hudební kariéra a započala se ta klaunská.

Poprvé navštívil nemocnici jako klaun v roce 1976. V tom roce se s červeným nosem podíval ještě do vězení a do sociálních zařízení. Teprve si řemeslo zkoušel, osahával. Teprve až v roce 1986 vznikl v New Yorku projekt Big Apple Clown Care Unit, který organizoval pravidelné návštěvy klaunů v nemocnicích a Gary do něj okamžitě naskočil. Garyho názor na nemocnice je takový, že v nemocnici je celá pozornost zaměřená na nemoc, to začíná už slovem nemocnice. Pro malé pacienty je to velmi těžká situace, a právě proto za nimi chodí zdravotní klauni, přinesou rozptýlení a radost, na chvíli se přestane myslet jenom na nemoc. A Gary věří, že smích pomáhá léčit. Při návštěvě nemají klauni pódium, neexistuje bariéra mezi klauny a pacienty. Nedělají vystoupení v klasickém slova smyslu, ale snaží se improvizovat podle toho, jací jsou pacienti.

Lákala ho vždycky Evropa. Začal dělat nemocničního klauna po nejrůznějších zemích Evropské unie. Nakonec se dostal i do České republiky. Česko ho prý vždy velmi zajímalo. Lákala ho sem zajímavá kultura, krásný jazyk a touha po nových zážitcích. S překvapením zjistil, že tady o projektu nemocničních klaunů nikdo nikdy neslyšel. A tak s tím prostě musel začít. Začínal sám. Obcházel nemocnice a nabízel jim tuto novou "službu". Měl štěstí, všude, kde viděli jeho práci s dětmi, byli nadšení a chtěli s ním dál spolupracovat.

Gary Edwards ale říká, že práce nemocničního klauna je velice náročná. Musí z vás vyzařovat radost. Někdy ale máte co dělat, abyste si tu masku udrželi. "Vídáte ty děti třeba dvakrát týdně a pak už tam jednoho dne nejsou. Vidíte u dětí celý průběh nemoci. Je důležité si uvědomit, že to nejlepší, co pro děti můžeme udělat, je rozesmát je."

Dneska už klauna nedělá zdaleka tak často. Vybudoval si tým desítek nemocničních klaunů, kteří operují po celé republice. Věnuje se hlavně řízení své organizace, vede kurzy pro zdravotní sestry a sdružení Červený nos na Slovensku. Nedaleko Litomyšle si koupil starý mlýn a se svou českou ženou si ho pomalu opravují. A ve volných chvílích se vrací k hudbě - hraje na piáno a komponuje.

Život s kávou
Roberto Trevisan pochází z Itálie a v České republice žije už od 90. let. Nejprve přijel do Československa za podnikáním, prošel mnoha různými pracemi, až se rozhodl věnovat se své největší vášni, a tou je káva. Roberto založil dnes už známou Školu kávy a začal i lidem v Česku ukazovat, jaká je kvalitní káva, jak ji správně připravit a servírovat. Ve své škole pořádá semináře s tematikou kávy, na jeden takový seminář se za Robertem vypravíme a ukážeme jeho italský temperament ve styku s "kávovými nadšenci" i s typicky italským espressem.

Roberto má ale kromě Školy kávy na starosti také národní soutěž o Mistra kávy. Už od roku 2003 pořádá soutěž o nejlepšího baristu, což je v českém prostředí prozatím ještě neznámý pojem, ale i díky Robertovým aktivitám se stále více dostává do povědomí lidí. Díky němu a jeho spolupracovníkům se dostává do Česka, které bývalo spojeno s pitím tzv. "turka", více povědomí o kvalitě a různých druzích kávy. Roberto také často cestuje do oblastí, kde se pěstuje káva, zkouší si práci na kávovníkových plantážích i v pražírnách.

Roberto Trevisan je příkladem cizince, který přinesl do českého prostředí něco velmi typického ze země odkud pochází. Silná káva a pití šálku espressa je spojeno s Itálií stejně jako půllitr piva s Českem. Jak obohatil Roberto svůj nový domov už víme, jak ale obohatila Česká republika jej a proč se rozhodl právě pro Prahu? V reportáži chceme představit životní příběh člověka, který dokázal z toho, že je cizinec, vytěžit co nejvíce a díky své odlišnosti a původu se prosadit v původně neznámém prostředí.