O působení výtvarného umění na člověka
Zamysleli jste se někdy nad významem a rolí kultury a umění? U hudby, divadla, kvalitní literatury, ať už poezie nebo prózy, je to víceméně zřejmé. Mají emočně kompenzovat přece jen jednostranný tlak na výkon, na dosažení určitého úspěchu a postavení v profesním životě. Ale jak je to u ýtvarného umění? Pokusím se to přiblížit na svém osobním příběhu.

Jako student jsem se zajímal o kulturu a stal jsem se jedním ze spoluzakladatelů místního filmového klubu. Později, když jsem založil rodinu, bylo víceméně nevhodné chodit několikrát týdně na filmová představení, a tak jsem se přeorientoval na výtvarné umění. Na výstavy totiž můžeme chodit i s malým dítětem. A také jsem se současně začal obklopovat obrazy a sochami.

Když jsem později analyzoval tento posun, dospěl jsem k tomu, že to mělo i dobové souvislosti. V dobách nastupující normalizace jsem se začal obklopovat obrazy a sochami a vytvářet si svůj vlastní vnitřní svět. V té době totiž nešlo nějakým způsobem smysluplně společensky uplatnit, takže to byl pro mě únik. Ale myslím si, že krásný a smysluplný.

Pravidelný styk s výtvarnými díly a jejich autory mi od té doby přináší hluboký prožitek a radost. Každé umělecké dílo má v sobě zakódované určité sdělení a je třeba mu vyjít vstříc. Mám dojem, že mnozí se obávají vstoupit do výstavní síně, protože by nevěděli, jak se tam mají chovat a čeho si mají všímat. Skutečné výtvarné dílo není prvoplánová reklama na ulici. Myslím, že v dnešní době lidé nemají chuť ani čas se věnovat této činnosti, ani je k tomu nikdo nevede. Pořádám od té doby výstavy výtvarných děl a dělám to pro druhé, ale vlastně hlavně pro sebe. Pravidelný styk s výtvarným uměním nelze totiž ničím nahradit. Kontakt s uměním a výtvarnými díly je pro člověka velmi důležitý, aby tzv. jen nepřežíval. A

Ale pozor, nemyslím tím jenom konzumování zábavy, která je nám ze všech stran nabízena. Vytváření uměleckých děl, jejich přijímání a sbírání je vlastně náročná tvůrčí práce. A jsem přesvědčen o tom, že styk s uměním a výtvarnými díly přispívá ke vzájemnému naslouchání, vzájemnému respektování se. Vadí mi, když menšinové názory nejsou přijímány, poněvadž i ony se můžou časem ukázat jako správnější a adekvátnější.

A to je přece také smyslem demokracie, navzájem si naslouchat a navzájem se uznávat. Proto se mi nelíbí vzájemné osočování se, rozhádanost, nesvornost, někdy až hněv a zášť, se kterými k sobě přistupujeme. Nebylo by lepší se snažit a hlavně mít vůli se na něčem společně domluvit? I když třeba za cenu rozumného kompromisu?