Zvu vás na zajímavý kulturní zážitek. Ukážu vám prastarou rytinu. Panoramatický obraz města Londýna, jak vypadalo v polovině 17. století. Takové umělecké dílo byste měli vidět spíše v galerii nebo v mém bytě. Leč v žádné galerii vystaven není a můj byt je na tento formát poněkud malý.

Je to kopie rytiny jejímž autorem je náš krajan Václav Hollar Čech, který strávil více než polovinu života v Londýně jako exulant. S ženou jsme dostali tento obraz, když jsme sem přijeli 300 let po Hollarovi jako političtí emigranti. Mnozí z vás ví, že Hollar je autorem podobného panoramatického obrazu při pohledu na Prahu. Možná si říkáte, že vhodnějším darem pro exulanta 20. století by byl býval právě ten. Je pochopitelné, že si to myslíte, ale mýlíte se. Vy, co jste neemigrovali, nemůžete vědět, že taková připomínka milované Prahy, o které exulant předpokládal, že je pro něj ztracená, by pro něj znamenala demobilizující a nereálné pouto s nenávratnou minulostí. Pouta, kterého se musel, co nejrychleji zbavit v zájmu svého přežití. Exulant Václav Hollar zažil v Londýně všechno, co člověk, který nuceně odejde z vlasti, zažít může. Období velkých úspěchů, období svobodných cest po světě, po kterých zůstaly stovky jeho rytin, ale také období beznaděje, bídy a hrůzy. Byl to starší bratr tísíců českých exulantů z 20. století. Méně štastný starší bratr. Zatímco oni se dočkají škytnutí dějin v roce 1989.

Příroda, člověk, jejich díla
v tvých rytinách se probudila,
tvou Prahu laská světlo denní,
z tvých linek ji nic nevyplení,
ať tyto verše na kamenu,
přidají věky k tvému jménu,
však běda kámen křehký je,
tvůj stín ho snadno přežije.

Co ještě dodat k těmto veršům? Nic.