O hledání Božího království
Přesně před pěti lety jsem objevila svůj první poklad, tedy tzv. kešku, která je věnovaná tomuto kostelu a je schovaná u jeho hromosvodu. A pak jsem zcela propadla hře geocaching. Od té doby jsem našla přes tři tisíce kešek a také schovala několik pokladů.

Co je to vlastně geocaching? Je to celosvětová hra využívající zařízení GPS pro hledání kešek, pokladů. Ty jsou věnovány určitým místům, tématům, zajímavým objektům. I víra je o hledání pokladů. Především o hledání Božího království. Vyzývá nás k tomu Ježíš slovy: "Hledejte především jeho království a spravedlnost, a vše ostatní vám bude přidáno." Tak i já si dovolím to hledání Božího království vysvětlit na základě podobenství geocachingu.

Schránka chránící poklad se nazývá keš. Je v ní logbook, do kterého se zapíšu na důkaz toho, že jsem kešku našla. Schránka musí být odolná a nenápadná. Bůh své stopy v tomto světě také skrývá, protože nechce nikoho nutit tím, že mu nahází na cestu krabičky s pokladem. Chce se přátelit s těmi, kteří jsou ho ochotni hledat, i když ostatní říkají, že v tomto světě jeho stopy nejsou. Při hledání pokladu potřebuji navigaci. Naťukám si souřadnice místa, vyberu zadaný cíl a nechám se vést šipkou. Samozřejmě se při vyťukávání souřadnic nesmím splést, nesmí mi dojít baterky a také musí být dostatečně dobrý signál od družic.

V životě mě naviguje svědomí. Někdy mě svou přesností dráždí, ale také se může pokazit. Třeba když zapadnu mezi zdi, které mi Boha zastiňují, nebo když mi dojdou duchovní síly. Pro takové nabíjení je nejlepší Boží slovo.

Dalším pojmem, který využíváme v geocachingu, je owner. Je to vlastník keše, který ji založil a pak se o ni stará. Stojí to úsilí, čas a peníze. Nejhorší je, když keš někdo ukradne. Pak se musí postarat o náhradu. Ale owner to dělá, protože se těší na zprávy o nálezu. Ownerem celého světa je Bůh. I když se mi zdá, že každou chvíli se tady něco kazí, on se o to všechno stará. A dělá to proto, že chce, abych i já našla jeho království.

Při hledání pokladů mě může postihnout geoslepota. To když nevidím kešku i drze umístěnou na očích. A tak odejdu s nepořízenou. Někdy také tak hledám Boží stopy tam, kde si myslím, že by měly být. Nic nevidím. Ptám se, jestli to má vůbec smysl, jestli Bůh má o mě zájem. Proč mi něco nenaznačí? Třeba mi něco brání ve výhledu. Nějaký předsudek, že Boží odpověď musí být taková a taková. A Bůh mi třeba tímto chce říct něco úplně jiného.

K některým keškám vedou ušlapané cestičky, tzv. geopěšinky. Velmi podobné je to i ve víře. I přede mnou šli věřící, kteří zanechali své stopy. Některé stopy se mi moc nelíbí, třeba sebezapření. Přímo mě od hledání odrazují. Ale i přesto se některé z nich ukážou jako velmi moudré, a pak v závěru se můžu těšit z nalezení pokladu.

Radost z nalezení pokladu, ale i samotné hledání je nejlepší prožívat ve společenství. Třeba děti jsou úplně nejlepšími hledači kešek v přelidněném prostředí. Stejně tak i víru je úžasné sdílet s ostatními. Sdílení víry skrze povzbuzování a napomínání, protože právě tehdy se nám to Boží království zjevuje. Vždyť přece Ježíš říká: "Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli vypozorovat, ani se nedá říci: Hle, je tu. Nebo: Je tam. Vždyť království Boží je mezi vámi."