„Je to má stará zásada, že jakmile vyloučíte nemožné, všechno ostatní, co zbude, ať je to jakkoli nepravděpodobné, musí být pravda.“ To je výrok z pera Arthura Conana Doyla.

Jaká výročí v tomto týdnu uvidíte?

4. prosinec 1996 – † Jan Čuřík ( 1. 11. 1924)

Holubice, jeden z nejmagičtějších snímků v dějinách české kinematografie. Režisér František Vláčil na něm spolupracoval s kameramanem Janem Čuříkem. Také díky Čuříkově kameře posbíral film mnohá ocenění na mezinárodních filmových festivalech.

Jan Čuřík začínal v krátkém filmu jako asistent kamery. Pak zakotvil ve Filmovém studiu Barrandov, točil hrané filmy i dokumenty s režiséry slavných jmen. Jeho filmy dnes patří k české klasice.

Vycházel z přesvědčení, že kamera se ve filmu nesmí samoúčelně prosazovat, musí vycházet z režijní koncepce a plně ji respektovat. Dobová kritika psala: „Čuříkova kamera není ani statická, nehybná, divadelní, ani neudivuje svou všudypřítomností, vševidoucností a pohyblivostí. Je prostředníkem mezi pozorným divákem a tím, co se odehrává ve filmu.“ S úctou na něj vzpomínají i mnozí herci.

Jeden z našich nejvýznamnějších kameramanů odešel před dvaceti lety ve věku dvaasedmdesáti let.

9. prosinec 1901 – Ödön von Horváth († 1. 6. 1936)

Otec Ödöna von Horvátha byl maďarský šlechtic v rakouských diplomatických službách. A tak se rodina stěhovala z místa na místo, podle toho, kam otce zavedly pracovní povinnosti. Ödön téměř každou třídu navštěvoval v jiném městě, takže se sice naučil jazyky, ale jak říkal, žádný pořádně.

Žil a psal v Berlíně, který byl v jeho době hlavním městem evropského divadla. Se svým dílem byl neustále nespokojen a všechno pořád dokola přepisoval. Ale zřejmě se to vyplatilo – úspěch se záhy dostavil. Nejprve drama Na krásné vyhlídce a po něm Povídky z Vídeňského lesa.

Po nástupu nacistů k moci se Horváthův život mění v permanentní útěk. Našel totiž odvahu například žádat, aby byl v restauraci vypnut rozhlasový přijímač, který vysílal vůdcův projev. Jeho knihy byly demonstrativně spáleny na Královském náměstí v Mnichově. Horváth prchá nejprve do Vídně, pak na skok do Československa a nakonec do Paříže.

28. května 1938 se Ödön von Horvath sešel v Paříži s režisérem, který chtěl v Americe zfilmovat jeho román Století ryb. Odpoledne před schůzkou zašel do kina na tehdejší filmový hit Sněhurka a sedm trpaslíků Walta Disneye.

Když se večer vracel do hotelu po Champs Elysées, strhla se bouřka. Větev, která se ulomila ze starého kaštanu, ho zasáhla přímo do hlavy. Sedmatřicetiletý spisovatel byl na místě mrtev.

10. prosinec 1901 – první předávání Nobelových cen

Už sto patnáct let se vždy 10. prosince koná ve Stockholmu velká sláva. V den úmrtí geniálního vědce Alfréda Nobela se rozdávají ceny, které nesou jeho jméno.

Diplom, medaile a tučný obnos v řádu milionů – ale hlavně nejprestižnější ocenění, jakého se vědci, spisovateli ekonomu či politikovi může dostat. A víte, proč vlastně vznikla? Byl to výsledek Nobelova špatného svědomí.

Když si Alfréd Nobel uvědomil, že jeho vynález – dynamit – bude nejen pomáhat, ale také mařit lidské životy, ovšem vzít zpět už ho nemůže, sebral veškeré jmění a vložil je do zvláštního fondu – k obrovské nelibosti svých příbuzných.

První ženou, která Nobelovku obdržela, a to za mír v roce 1905, byla Bertha von Suttner. Pocházela z Čech a byla dcerou hraběcího rodu Kinských. Možná v tom hrálo roli i to, že byla Nobelovou asistentkou a sekretářkou.

V roce 1959 převzal z rukou švédského krále Gustava Adolfa VI. cenu Jaroslav Heyrovský za vynález a využití polarografie.

V roce 1984 dostal cenu za literaturu Jaroslav Seifert. Místo něj ale musela jet do Stockholmu jeho dcera – jeden z prvních signatářů Charty už na tom nebyl zdravotně dobře. Jeho úspěch komunisté tehdy velmi těžko vydýchávali.

Nositelů Nobelovy ceny s českými kořeny bychom našli víc. T. G Masaryk zemřel dřív, než by se jí mohl dočkat – posmrtně se cena neuděluje. Nominaci se kupodivu nepodařilo proměnit například Karlu Čapkovi či Václavu Havlovi – místo něj si cenu odnesl Michail Gorbačov.
žolík – šraml

Řekneme-li, že nám hraje šraml, máme obvykle na mysli kapelu nevalné úrovně složenou z narychlo sehnaných hudebníků. Jestlipak ale víte, že ti, po kterých šraml dostal své jméno, rozhodně žádní šumaři nebyli?

Jsme ve Vídni na konci devatenáctého století. K poslechu i tanci tu právě začala hrát skupina Specialitäten Quartett Gebrüder Schrammel, kterou vedli – jak sám název napovídá – bratři Schrammelové.

Johann a Josef Schrammel vyrůstali v hudebním prostředí vídeňské periférie. Táta pískal klarinet, máma zpívala. Oba kluci zdědili hudební nadání. I když měli rodiče hluboko do kapsy, poslali synky na vídeňskou konzervatoř, kde se naučili hrát na housle.

V roce 1878 to dali bratři dohromady. Přibrali kytaristu a pak ještě klarinetistu – toho po čase vyměnili za harmonikáře – a založili zmíněný kvartet. Hráli hudbu k tanci i poslechu. Začínali po hospodách, kavárnách a vinárnách v okolí Vídně. Publikum bylo nadšeno – chtělo se prostě bavit!

„Velký sál je narvaný k prasknutí. Není slyšet vlastního slova. A pak mumraj náhle prorazí zvuk houslí. Najednou vše ztichne. Hosté sedí, ani nedutají a hledí skoro se zbožnou úctou na jeviště,“ psaly vídeňské noviny.

Schrammelové koncertovali po celé Evropě, kritika si je nemohla vynachválit, a jejich věhlas doputoval až do zámoří. Jejich kariéra však netrvala příliš dlouho. Oba bratři zemřeli mladí, ani jednomu osud nedopřál víc než čtyři křížky.

Kdo to byl?

Narodil se těsně před koncem šestnáctého století v Holandsku. Jeho talentu si velmi cenil Paul Rubens, udělal z něj svého pomocníka a společně pracovali na významných zakázkách.

Když mu bylo něco málo přes třicet, odešel do Anglie ke dvoru Karla I. Portrétoval královskou rodinu, dvořany a šlechtice. K jeho nejznámějším dílům patří obraz Král na lovu – obdivovat ho můžete v pařížském Louvru. Karel byl velký milovník umění, takže se u něj jeho oblíbený dvorní malíř rozhodně neměl špatně – pobíral slušnou rentu a dokonce byl povýšen do rytířského stavu.

Někdy své modely prý úmyslně přikrašloval, a jindy taky ne. Ten portrét je „velmi nevkusný a nelichotivý, nedokážu najít ani nejmenší slůvko pochvaly. Obličej je tak velký a tlustý, že se mi nelíbí – ale opravdu vypadá úplně přesně jako originál, podle kterého byl namalován.“ Napsala jistá portrétovaná hraběnka.